ECLI:CZ:US:2013:4.US.2107.13.1
sp. zn. IV. ÚS 2107/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické, soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje JUDr. Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti J. L., zastoupeného Mgr. Michaelou Sigmundovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Radlická 2000/3, Praha, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 30 Co 122/2013-3027 ze dne 23. dubna 2013, takto:
Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 8, čl. 12 odst. 1 a 2 Úmluvy o právech dítěte, čl. 6 písm. a) a b), čl. 10 odst. 1 písm. a), b), c) Evropské úmluvy o výkonu práv dětí, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, navrhuje přednostní projednání věci, a s ohledem na nejednotnost judikatury Ústavního soudu při rozhodování o střídavé výchově navrhuje, aby byla jeho věc projednána plénem Ústavního soudu podle čl. l písm. h) sdělení Ústavního soudu č. 200/2010 Sb.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem bylo potvrzeno rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 13 P 10/2006-2050 ze dne 31. října 2012 ve výroku o zamítnutí návrhu na svěření nezletilé dcery do výlučné nebo střídavé výchovy stěžovatele; prvostupňové rozhodnutí dále bylo změněno ohledně výše výživného, nedoplatku výživného a styku otce s nezletilou a bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Styk otce s nezletilou byl upraven tak, že stěžovatel je oprávněn se s nezletilou stýkat každý sudý týden v roce od pátku od 17.00 hodin do úterý 14.30 hodin a dále každý lichý týden v roce od čtvrtka od 17.30 hodin do pátku 15.30 hodin. Dále byl upraven styk během prázdnin a vánočních svátků.
Stěžovatel ve svém obsáhlém návrhu vyjadřuje nesouhlas s rozhodnutím městského soudu a poukazuje na to, že řízení trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu. Podal proto Ministerstvu spravedlnosti ČR žádost o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou soudního řízení a genderovou diskriminací (dne 9. 9. 2013 Ústavnímu soudu sdělil, že jeho žádosti nebylo vyhověno). Uvádí, že v průběhu řízení čelil genderové diskriminací, poukazuje na to, že nejen v jeho případě, ale v České republice obecně nepožívá postup soudů ve věcech výchovy a výživy k nezletilým dětem pohledem otců nezletilých dětí důvěry.
Nalézacímu a odvolacímu soudu vytýká dílčí procesní pochybení. Nesouhlasí se závěry soudů, podle nichž není schopen komunikovat s matkou dítěte. Zdůrazňuje, že nezletilá vyjádřila přání být ve střídavé péči rodičů. Ke střídavé výchově se vyjádřili kladně i soudní znalkyně a kolizní opatrovník. Závěr odvolacího soudu, podle nějž z výslechu nezletilé a ze znaleckého posudku je zřejmé, že není na místě nezletilou svěřovat do střídavé výchovy rodičů, proto nemá oporu v provedeném dokazování.
Přestože soudy prvního i druhého stupně podle názoru stěžovatele dospěly ke skutkovým zjištěním, která odůvodňují svěření nezletilé do střídavé péče rodičů, svěřily dítě do péče matky a ignorovaly tak §26 odst. 2 zákona o rodině. Z provedených důkazů nelze dovodit, že by střídavá výchova ohrožovala zdravý vývoj nezletilé.
Dále namítá, že stanovená výše výživného neodpovídá reálným potřebám nezletilé. Rozhodnutí soudu je v tomto směru nedostatečně odůvodněno a není podloženo řádným dokazováním ohledně příjmů matky.
Vzhledem k tomu, že bližší obsah ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat.
Ústavní soud předesílá, že neshledal důvod k postupu podle čl. 1 odst. 1 písm. k) platného sdělení pléna Ústavního soudu publikovaného pod č. 364/2012 Sb., o atrahování působnosti. Poukaz stěžovatele na nejednotné rozhodování Ústavního soudu ve věcech střídavé péče je zcela nepřípadný. Ústavní soud posuzuje každý případ individuálně s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem projednávané věci. Tento postup je třeba důsledně akceptovat právě, pokud je předmětem ústavní stížnosti vysoce citlivá problematika týkající se nezletilých dětí, kdy je každý případ výjimečný nejen odlišnými skutkovými okolnostmi, ale i možnými východisky. Sjednocujícím kritériem v rozhodování Ústavního soudu je priorita zájmu dítěte, která je zohledněna ve všech jeho rozhodnutích, bez ohledu na to, zda bylo ústavní stížnosti vyhověno či nikoliv.
Ústavní soud přezkoumal stížnost spolu s připojeným spisem Obvodního soudu pro Prahu 2 z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným ostatním soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud se nicméně stručně vyjádřil ke stěžejním námitkám.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno velmi podrobné a důkladné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, opravňující soudy ve věci rozhodnout.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí a rozhodnutí nalézacího soudu vyplývá, že soudy se námitkami stěžovatele (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) v průběhu řízení řádně zabývaly. Lze dodat, že i s ohledem na četná podání stěžovatele, učiněná v průběhu řízení, byly tyto námitky přezkoumávány opakovaně. Nalézací i odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí podrobně a srozumitelně rozvedly, proč v daném případě neshledaly jako opodstatněný požadavek otce na svěření nezletilé výlučně do jeho péče nebo střídavé výchovy.
Ústavní soud nezjistil, že by ze strany soudů došlo při hodnocení důkazů k nerovnému přístupu ke stranám sporu. Stejně tak neshledal, že by v procesu dokazování a hodnocení důkazů došlo k pochybením, jež by mohla být důvodem kasačního nálezu Ústavního soudu. Ústavní soud ověřil, že civilní soudy přihlédly k přání nezletilé vyjádřenému při jejím výslechu u odvolacího soudu, z nějž vyplynulo, že má hluboký citový a vřelý vztah k oběma rodičům a čas chce s nimi trávit rovnoměrně. Vzaly však v úvahu i její opakované vyjádření sdělené opatrovníkovi mimo soudní jednání, kterým korigovala svou původní výpověď, podle nějž jí vyhovuje stávající stav, kdy může být v průběhu týdne s oběma rodiči a nedokáže si představit, pokud by měla být vždy jeden týden jen s jedním z rodičů.
Při zvažování možnosti střídavé výchovy soudy hodnotily, zda je její praktikování s ohledem na výsledky dokazování vůbec reálné. Odvolací soud výslovně uvedl, že sice nesdílí dříve judikatorně prezentovaný názor, že střídavá výchova může být soudem stanovena jen na základě vzájemné dohody, nicméně k úpravě střídavé výchovy je nezbytná alespoň běžná schopnost komunikace rodičů týkající se podstatných záležitostí nezletilého dítěte. V řízení však bylo prokázáno, že komunikace na takové úrovni mezi rodiči nefunguje. Otec veškeré své požadavky ohledně nezletilé, které by měl prioritně směřovat vůči matce, řeší prostřednictvím návrhů podávaných k soudu. Nefungující komunikaci mezi rodiči potvrdila i sama nezletilá, když hovořila o tom, že otec matce nezvedá ani telefon a neodpovídá jí na SMS zprávy a veškeré záležitosti mezi rodiči tak vyřizuje nezletilá jako prostředník (během pobytu u otce je však její možnost užívat telefon ke styku s matkou omezena). Rodiče se nejsou schopni dohodnout ani na typu školy, kterou má nezletilá navštěvovat (k návrhu otce probíhá řízení o určení základní školy nezletilé). Civilní soudy přihlédly i k tomu, že péče matky o nezletilou v současné době nevykazuje žádné vady, které by vyžadovaly změnu výchovného prostředí nezletilé. Nezletilá navíc žije u matky se svou polorodou sestrou, k níž má rovněž hluboký vztah, a jejich vzájemné sourozenecké vztahy je tak třeba zachovat a prohlubovat. Matka styku otce s nezletilou nebrání, naopak jej umožňuje v širším rozsahu, než jak byl stanoven soudním rozhodnutím, což otec nepopíral. Otec však mimosoudní návrhy matky na rozšíření styku negoval a o rozšíření původně stanoveného styku nejprve sám vůbec neusiloval, následně jej pak vždy požadoval výlučně cestou soudního rozhodnutí, ačkoliv matka sama rozšíření styku dohodou s otcem bez ingerence soudu opakovaně nabízela.
Z vyžádaného soudního spisu dále vyplývá, že při určování styku nezletilé s otcem soud vycházel z potřeb nezletilé, aby mohla pokračovat v mimoškolních aktivitách a styk nebyl příliš roztříštěný, aby se nezletilá, jak sama uvedla, "...pořád někde nestřídala...". Upraven byl rovněž styk nezletilé s otcem během podzimních, vánočních, velikonočních, jarních a hlavních prázdnin, a to přiměřeně s ohledem na častější a delší prázdniny na francouzském lyceu, které nezletilá navštěvuje.
Soudy v odůvodnění rozhodnutí rovněž dostatečně zdůvodnily, z jakých důvodů a na základě jakých důkazů přistoupily ke zvýšení výživného. V tomto směru rovněž odůvodnily, proč nebyly prováděny další navrhované důkazy ohledně příjmu matky. Nejedná se tedy v tomto případě o důkazy "opomenuté" ve smyslu judikatury Ústavního soudu.
Ústavní soud konstatuje, že neshledal porušení stěžovatelem vytýkaných práv, neboť dospěl k závěru, že odvolací soud odůvodnění svého rozhodnutí v souladu s čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte založil na upřednostnění zájmu nezletilé, přičemž se ve svém rozhodnutí maximálně snažil respektovat její přání, pokud jde svěření do výchovy a úpravu styku s otcem. Opodstatněně se s ohledem na specifika věci, zejména nestandartní postoj otce, zaměřil i na zjištění, zda praktikování modelu střídavé výchovy je v projednávané věci vůbec reálně možné. Důvodem nevyhovění návrhu na střídavou péči tedy nebyl výlučně odmítavý postoj matky či obtížená komunikace mezi rodiči, ale nemožnost v podstatě jakékoliv komunikace rodičů. Rovněž v tomto směru nelze závěrům soudu nic vytknout, neboť obsah spisu nasvědčuje tomu, že nemožnost komunikace je dána především subjektivním postojem otce, který obtížně akceptuje běžnou realitu rodinného života přinášející nutnost operativně a urychleně reagovat i na nepředvídatelné situace, jež je nezbytné bezprostředně řešit oběma rodiči a nikoliv odmítáním jakékoliv komunikace či trváním na soudním řešení.
Ústavní soud uzavírá, že s ohledem na uvedené, kdy napadené rozhodnutí není v kolizi se zájmy nezletilé a z ústavního hlediska mu není co vytknout, neshledal důvod shora nastíněné závěry krajského soudu z hlediska ústavnosti zpochybňovat či přehodnocovat. Ústavní soud připomíná, jak ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí civilních soudů. Ústavní soud neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí, neboť to přísluší soudům.
Uvedené se plně vztahuje i na projednávanou věc, neboť odvolací soud v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci zaujal právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu a rozhodnutí řádně odůvodnil, uvedl, jaké skutečnosti má za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídil a které předpisy aplikoval. Jeho rozhodnutí tedy nelze považovat za rozhodnutí svévolné, ani za rozhodnutí, jehož právní závěry by byly v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly.
Ústavní soud dodává, že si je vědom problematičnosti dané věci, kdy bylo před civilními soudy rozhodováno o svěření do výchovy nezletilé a úpravě styku za situace, kdy u obou rodičů jsou dány předpoklady pro její výchovu a nezletilá má k oběma rodičům kladný citový vztah. Nicméně řešení právě těchto věcí spadá výhradně do pravomoci civilních soudů a Ústavní soud není dalším odvolacím soudem, který by mohl věc znovu přezkoumávat a přehodnocovat.
Jakkoliv lze chápat postoje rodiče, který nebyl v řízení úspěšný, nezbývá než konstatovat, že v těchto věcech je především věcí rodičů, aby po vzájemné dohodě umožnili dítěti co nejširší kontakt s oběma rodiči, neboť soud nemůže svým obecným výrokem zajistit bezproblémové fungování vzájemných rodinných vztahů. Přes proklamovaný zájem dítěte je evidentní, že vývoji nezletilé především nijak neprospívá dlouhodobý (ve svých dílčích částech zbytečný) spor rodičů, do nějž je nezletilá nesporně zatažena a který fakticky nemůže být uspokojivě vyřešen orgány státu.
Odmítnutí této ústavní stížnosti tedy nijak nevylučuje možnost uzavření jiné dohody rodičů o úpravě styku s nezletilou, ovšem za předpokladu, že dojde k normalizaci jejich vztahů, byť by rodiče zpočátku tuto dohodu mohli subjektivně vnímat jako pro ně nevyhovující.
Pokud jde o průtahy v řízení, platí, že po nabytí účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů, je procesním prostředkem k ochraně práva zasaženého neodůvodněnými průtahy v již skončeném řízení, uplatnění nároku na náhradu škody v předběžném projednání, respektive žaloba v případě neposkytnutí náhrady (uvedený nárok ostatně stěžovatel uplatnil).
Ústavní soud dále uvádí, že rozhodl o ústavní stížnosti v poměrně brzké době po jejím doručení a obdržení soudního spisu, a proto nepovažoval za nezbytné samostatným usnesením vyslovovat podle ustanovení §39 zákona o Ústavním soudu naléhavost věci.
Vzhledem k tomu, že městský soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny a jeho rozhodnutí nevybočilo z mezí ústavnosti, byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. listopadu 2013
JUDr. Michaela Židlická
předsedkyně senátu Ústavního soudu