ECLI:CZ:US:2013:4.US.2112.13.1
sp. zn. IV. ÚS 2112/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 8. října 2013 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti Společenství vlastníků jednotek ul. Pod Břízami čp. 5240-5241 v Chomutově, zastoupeného Mgr. Ing. Vlastimilem Němcem, advokátem se sídlem Kadaňská 3550, Chomutov, proti výroku II. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 14 Co 571/2012-230, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení výroku II. v záhlaví uvedeného usnesení krajského soudu, kterým bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Krajský soud v odůvodnění uvedl, že i když lze s ohledem na výsledek sporu shledat úspěch odvolatele - oprávněného (stěžovatele) ve smyslu §142 odst. 1 o. s. ř., stěžovatel nevznesl v odvolání vznášenou námitku při rozvrhovém jednání. Krajský soud ke změně usnesení exekutora o uspokojení přihlášených pohledávek z rozdělované podstaty přistoupil na základě zpětvzetí přihlášky zástavního věřitele. Za této situace lze podle odvolacího soudu aplikovat §150 o. s. ř. za použití §224 o. s. ř. a nepřiznat v odvolacím řízení úspěšnému oprávněnému (stěžovateli) právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Stěžovatel je přesvědčen, že mu právo na náhradu nákladů řízení přísluší, neboť byl v řízení plně úspěšný. Příčinu k zahájení odvolacího řízení zavdal pouze zástavní věřitel, neboť uplatňoval právo na úhradu své pohledávky duplicitně.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není přípustná ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Podle §237 občanského soudního řádu ve znění od 1. 1. 2013 platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z uvedeného je zřejmé, že přípustnost dovolání se netýká pouze rozhodnutí ve věci samé, nýbrž všech rozhodnutí, kterými se řízení končí, vyjma věcí specifikovaných v §238 občanského soudního řádu. Mezi výroky, které mohou být napadeny dovoláním, se tak řadí i výroky o nákladech řízení. Tento závěr vyplývá i z rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu, který mimo jiné uvedl, že "podmínka, aby napadené rozhodnutí bylo rozhodnutím odvolacího soudu, "kterým se odvolací řízení končí" (§237 o. s. ř.), je v dané věci splněna. Tento předpoklad již nezahrnuje požadavek, aby šlo o rozhodnutí odvolacího soudu "ve věci samé" (srov. i výše citovanou důvodovou zprávu), takže za podmínek uvedených v ustanovení §237 o. s. ř. je dovolání přípustné (s přihlédnutím k omezením podle §238 o. s. ř.) též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí" (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013 sp. zn. 29 Cdo 1172/2013).
V dané věci tedy stěžovatel disponoval procesním prostředkem, na jehož základě mohl nechat přezkoumat, zda závěr odvolacího soudu o nepřiznání náhrady nákladů odvolacího řízení, který s ohledem na specifikum věci aplikoval ustanovení §150 o. s. ř., byl v souladu se zákonem, potažmo s ústavním pořádkem. Z tohoto důvodu je třeba v projednávané věci dovolání považovat za procesní prostředek, jehož vyčerpání je předpokladem přípustnosti ústavní stížnosti. O možnosti podat dovolání byl stěžovatel krajským soudu poučen. Za situace, kdy stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, je ústavní stížnost nepřípustná.
Ústavní soud však dodává, že pokud by dovolání stěžovatele neuspělo, bude moci popř. zpracovat novou ústavní stížnost tak, aby zohledňovala i průběh a výsledky dovolacího řízení.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, a proto ji podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. října 2013
JUDr. Vladimír Sládeček
soudce zpravodaj