ECLI:CZ:US:2013:4.US.2115.13.1
sp. zn. IV. ÚS 2115/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické, soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje JUDr. Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. B., zastoupeného JUDr. Jarmilou Vilímkovou, advokátkou se sídlem Praha, Řeznická 3, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 12. 2010 sp. zn. 8 T 53/2009, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2012 sp. zn. 5 To 417/2011 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2013 č. j. 4 Tdo 1252/2012-45, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), k porušení čl. 90 a čl. 95 Ústavy a čl. 8 odst. 2 a čl. 39 Listiny.
Shora označeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 byl stěžovatel uznán vinným trestnými činy zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) trestního zákona (dále jen "tr. zákon") a neoprávněného nakládání s osobními údaji podle §178 odst. 2, 3 písm. b) tr. zákona, ve znění zákona č. 52/2009 Sb. Za to byl odsouzen k úhrnnému peněžitému trestu ve výměře 100 000,- Kč, případně k náhradnímu trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti u všech ozbrojených složek a u bezpečnostních sborů na dobu tří let. Proti tomuto rozsudku podal odvolání, které Městský soud v Praze zamítl. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti především namítá, že nebyl jako jediný bývalým zaměstnavatelem (Úřadem pro zahraniční styky a informace) zbaven mlčenlivosti, čímž byl podstatně zkrácen na právu obhajoby. Tvrdí, že pokud by byl zbaven mlčenlivosti, mohl vypovídat a prokázat svou nevinu. Je přesvědčen, že jeho bývalý zaměstnavatel mu tuto možnost znemožnil účelově. Stěžovatel dále uvádí, že byl kázeňsky postižen v rámci služebního poměru. Dále uvádí konkrétní výtky k provádění dokazování trestními soudy, které ovšem neobsahují žádnou ústavněprávní argumentaci. Tytéž námitky stěžovatel uplatnil jak ve svém dovolání, tak i během předchozího řízení.
Po přezkoumání argumentů obsažených v ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle ustanovení §43 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na niž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdy napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku.
Po prostudování ústavní stížnosti Ústavní soud konstatuje, že podstatou návrhu stěžovatele je jeho opakovaná polemika s rozhodnutími trestních soudů o jeho vině. Ústavní soud v rozhodnutí těchto soudů nenašel pochybení, která by svědčila o zásahu do základních práv stěžovatele. Nelze abstrahovat od skutečnosti, že celá věc prošla všemi stadii řízení před trestními soudy, včetně Nejvyššího soudu.
Jak rozhodnutí soudu prvního stupně, tak i soudu odvolacího jsou pečlivě odůvodněna. Nejvyšší soud ve svém odmítavém usnesení přesvědčivě reagoval na všechny argumenty stěžovatele, které znovu uplatnil v ústavní stížnosti. K námitce stěžovatele, že nebyl zbaven mlčenlivosti a nemohl tak reagovat na vznesené obvinění a uplatnit své právo na obhajobu, dovolací soud uvedl, že tyto námitky stěžovatel uváděl již po celou dobu předchozího řízení a soud prvního stupně i soud odvolací na ně patřičně reagovaly. Nejvyšší soud pak k této námitce stěžovatele dále zdůraznil, že pokud se stěžovatel rozhodl v průběhu trestního stíhání ve věci nevypovídat, jde o jeho nezadatelné právo, avšak nemůže pak argumentovat tím, že bylo nepřípustně dotčeno jeho právo na obhajobu. Pokud stěžovatel nebyl svým nadřízeným zbaven práva mlčenlivosti, stalo se tak výhradně ve vztahu k činnosti, která souvisela s plněním služebních úkolů, což ale nebyl případ, pro který bylo vedeno předmětné trestní stíhání. Stěžovatel se ke skutku, z něhož byl obviněn, vyjadřovat mohl, ale z vlastního rozhodnutí tak neučinil. Takovou okolnost pak rozhodně nelze pokládat za porušení práva na obhajobu, které by mohlo vést ke zrušení napadených rozhodnutí. Ústavní soud neshledal na těchto závěrech dovolacího soudu nic protiústavního. Nejvyšší soud se srozumitelně vyjádřil i k dalším námitkám stěžovatele a Ústavní soud v dalších podrobnostech odkazuje na odůvodnění jeho usnesení, neboť nemá význam znovu opakovat argumenty, vztahující se k námitkám stěžovatele.
Ústavní soud v dané věci porušení základních práv stěžovatele neshledal. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. října 2013
JUDr. Michaela Židlická
předsedkyně senátu Ústavního soudu