ECLI:CZ:US:2013:4.US.2116.13.1
sp. zn. IV. ÚS 2116/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické, soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje JUDr. Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Ing. Diviše Czernina, zastoupeného JUDr. Miroslavem Nyplem, advokátem se sídlem Dukelská 15, Hradec Králové, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 5. 2013 č. j. 21 Co 119/2012-104 a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 11. 1. 2013 č. j. 12 C 57/2012-73, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl zrušení obou v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva vlastnit majetek podle čl. 11 a práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 11. 1. 2013 č. j. 12 C 57/2012-73 zamítl žalobu stěžovatele, kterou se domáhal zaplacení náhrady živého a mrtvého inventáře (dále jen "ŽMI") ve výši 10 000 Kč odňatého na základě zápisu ze dne 21. 9. 1948, a to ve vztahu k odňatým 72 1975 ha zemědělské půdy bývalého velkostatku Hlušice (výrok I.) a rozhodl, že stěžovatel je povinen nahradit žalovanému 1) Státní statek Jeneč, státní podnik v likvidaci [dále jen "žalovaný 1)"] náklady řízení ve výši 16 946 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.) a dále, že ve vztahu mezi stěžovatelem a žalovaným 2) Královehradecký kraj [dále jen "žalovaný 2)"] nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Okresní soud vzal za prokázané a nesporné, že právnímu předchůdci stěžovatele stát odňal mj. zemědělské pozemky jako součásti velkostatku Hlušice a stěžovatel vyzval povinné osoby k vydání náhrady ŽMI do 31. 3. 1993. Stěžovatel a povinné osoby uzavřely dne 11. 2. 1998 dohodu o poskytnutí náhrady ŽMI podle nařízení vlády č. 20/1992 Sb., když celkový nárok na náhradu za ŽMI dosáhl částky 3 216 776 Kč; dohoda neobsahuje ustanovení o tom, že by se jednalo o částečné plnění.
Soud ve vztahu ke stěžovatelem žalovanému nároku na "zbývající část náhrady ŽMI" (vůči kterému oba žalovaní uplatnili námitku promlčení), uvedl, že promlčecí lhůta u nároku uplatněného podle §20 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), počíná běžet dnem, kdy oprávněná osoba zjistila, že povinná osoba nehodlá její nárok plnit, a to buď zcela, nebo zčásti; soud v této souvislosti připomněl §1 odst. 3 zákona o půdě, ze kterého vyplývá aplikační subsidiarita občanského zákoníku (včetně jeho úpravy promlčení v §101), což doprovodil odkazy na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu ČR. V souzené věci došlo k promlčení práva uplynutím tří let od dne následujícího po dni 11. 2. 1998, kdy stěžovatel a povinné osoby uzavřely výše uvedenou dohodu. V tento okamžik stěžovatel (již) musel vědět, že náhradu ŽMI neobdržel celou a tedy, že mu začala běžet ona zmíněná tříletá lhůta pro podání žaloby soudu; tu však podal až dne 4. 7. 2012. Okresní soud mimo jiné poznamenal, že na právo na náhradu ŽMI nemůže mít vliv ani to, že stěžovatel vede spor o vydání pozemků, neboť toto právo není závislé na vlastnictví pozemků, k jejichž obhospodařování inventář původně sloužil (tomu svědčí i judikatura Nejvyššího soudu ČR, srov. usnesení ze dne 15. 2. 2010 sp. zn. 26 Cdo 230/2009).
Obdobně kvalifikoval stěžovatelův požadavek, aby v souzené věci bylo vznesení námitky promlčení žalovanými posouzeno jako výkon práva v rozporu s dobrými mravy, neboť by proto musely existovat velmi závažné důvody, které splněny očividně nejsou [a to ani v případě stěžovatelovy argumentace řízením o jeho žalobě o určení vlastnictví vůči zmíněným nemovitostem (srov. řízení před Okresním soudem v Hradci Králové ve věci sp. zn. 20 C 65/2008)]. Okresní soud konečně uzavřel s tím, že nic nenasvědčuje ani tomu, že by žalovaní ponechávali stěžovatele v jakési nejistotě ohledně poskytnutí zbývající části náhrady, a to navíc za situace, kdy stěžovatel ani netvrdí, že by s nimi o tom jednal; výzvu k jejímu vydání jím ostatně doručil až po uplynutí promlčecí doby.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 15. 5. 2013 č. j. 21 Co 119/2012-104 rozsudek okresního soudu pod body I. a III. jako věcně správný potvrdil a výrok pod bodem II. změnil. Odvolací soud se se závěry soudu I. stupně ztotožnil, zdůraznil, že k otázce uplatnění námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy existuje přiléhavá bohatá judikatura nejen dovolacího soudu, ale také Ústavního soudu, kterou konkretizoval a věcně připomněl (nejnovější nález Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2012 sp. zn. I. ÚS 718/2011) a konečně podrobněji připomněl již výše uvedenou argumentaci týkající se předmětné dohody.
Stěžovatel v ústavní stížnosti (která se v podstatném shoduje s jeho argumentací v odvolání) připomněl věcnou a dosavadní procesní stránku souzené věci, poukázal na to, že oba soudy nesprávně posoudily rozpor námitky promlčení s dobrými mravy, neboť nezohlednily souvislost s uplatněním jeho restitučních nároků a okolnosti týkající se výplaty "první části náhrady" za ŽMI, když značný časový odklad nepovažoval za nic neobvyklého. Stěžovatel také uvedl, že oba soudy se dopustily nadměrného formalismu, když nereflektovaly na jeho argumentaci připomínající nutnost citlivého přístupu k restitučním sporům a konkretizoval závěry, jež Ústavní soud v této souvislosti učinil. Stěžovatel konečně uvedl, že poučení soudem prvního stupně o možnosti podat proti jeho rozhodnutí odvolání bylo nesprávné, neboť podle §202 odst. 2 o. s. ř. není odvolání přípustné proti rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 10 000 Kč, k příslušenství pohledávky se nepřihlíží; přesto z důvodu procesní opatrnosti (v souzené věci, v níž činí předmět sporu právě částku 10 000 Kč) odvolání podal.
Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se však stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.
Ústavní soud je, jak již mnohokrát konstatoval, soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy) a nepředstavuje další instanci v rámci systému obecného soudnictví. Do rozhodovací činnosti soudů ve věcech civilních, trestních a správních je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími či postupy, jež těmto rozhodnutím předcházely, porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Nesprávná aplikace podústavního práva soudy ve věcech civilních, trestních a správních zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat až v případě, že dojde k porušení některé z těchto norem v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
Ústavní soud připomíná, že kolizi s principy spravedlivého procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí. Nic takového však v souzené věci dovodit nelze; soudy aplikovaly adekvátní podústavní právo.
Ústavní soud konstatuje, že civilní soudy postupovaly souladně se zjištěným stavem, z něj činily adekvátní závěry, jež korespondují s odkazovanou a citovanou judikaturou. Jejich závěry nelze považovat za mechanické a formalistické, neboť oba soudy jasně a zřetelně vysvětlily, proč v souzené věci nemohly vznesenou námitku promlčení žalovanými posuzovat jako výkon práva v rozporu s dobrými mravy; velmi závažné důvody, které takový postup předpokládají, splněny nejsou, a to ani v kontextu stěžovatelem připomínaného citlivého přístupu k restitučním věcem. Ústavní soud na tomto místě musí připomenout vlastní judikaturu, a to nejen již zmíněný nález sp. zn. I. ÚS 718/2011, ale také další rozhodnutí (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 643/04, usnesení sp. zn. I. ÚS 2235/11 a I. ÚS 2364/11), v níž uvedl, že uplatnění promlčecí námitky se může příčit dobrým mravům jen ve výjimečných případech, kdy by bylo na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí lhůty nezavinil; taková situace v souzené věci nenastala a Ústavní soud nemá důvod postupovat jinak.
Ke stěžovatelem posléze připomínanému nesprávnému poučení soudem prvního stupně o možnosti podat proti jeho rozhodnutí odvolání Ústavní soud poukazuje na to, že stěžovatel (jak sám uvedl) z důvodu procesní opatrnosti odvolání podal a soud instančně vyššího stupně toto odvolání a řízení jemu předcházející přezkoumal. Stěžovatel tedy nejprve využil této okolnosti, která vlastně svědčila ve prospěch jeho práv, a nyní ji v ústavní stížnosti uvádí či snad (poněkud nejasně) namítá; Ústavní soud proto považuje za důležité konstatovat, že ani v této souvislosti neshledal žádný zásah do stěžovatelova práva na spravedlivý proces.
Jak plyne z výše uvedeného, Ústavní soud nezjistil, že by v projednávané věci došlo k jakémukoli zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. Právo na spravedlivý proces (podle čl. 36 Listiny) není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti. Ústavní soud v dané věci porušení základních práv stěžovatele neshledal.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. října 2013
JUDr. Michaela Židlická
předsedkyně senátu Ústavního soudu