ECLI:CZ:US:2013:4.US.2140.12.1
sp. zn. IV. ÚS 2140/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. MUDr. Natalije Strelnikovové, 2. Borise Grečuchy, obou zastoupených JUDr. Martou Pauerovou, advokátkou, AK se sídlem Václavské nám. 21, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2012 č. j. 15 Co 600/2011-64, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se domáhají zrušení v záhlaví označeného rozsudku v jejich věci pro porušení jejich práva na soudní a jinou právní ochranu zaručeného článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 18 C 419/2010 zjistil Ústavní soud, že Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 2. 2012 č. j. 15 Co 600/2011-64 potvrdil co do jistiny rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 8. 8. 2011 č. j. 18 C 419/2010-43, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatelů, jíž se po společnosti Borviha, s. r. o., domáhali zaplacení částky 50 000 Kč z titulu smlouvy o půjčce uzavřené mezi stěžovateli jako věřiteli a žalovanou společností jako dlužníkem. Přisvědčil závěru soudu prvního stupně, dle kterého smlouva o půjčce byla absolutně neplatná, neboť vzhledem k tomu, že stěžovatelka byla jednatelkou žalované a stěžovatel je její manžel, bylo v souladu s ustanovením §196a odst. 1 obchodního zákoníku třeba k uzavření smlouvy předchozího souhlasu valné hromady žalované, jehož dání však prokázáno nebylo; vzhledem k vznesené námitce promlčení nemohl soud žalovaný nárok přiznat ani z titulu bezdůvodného obohacení. Dodal, že ani účastnický výslech stěžovatelky, podle kterého stěžovatelka získala souhlas k uzavření smlouvy od jednoho společníka žalované telefonicky a souhlas druhého "odposlechla" při tomto telefonickém hovoru, nemůže svědčit o jasném souhlasu s uzavřením smlouvy a všemi podstatnými náležitostmi.
Stěžovatelé uvádějí, že žalované půjčili spornou částku za účelem pořízení bytu, který měl sloužit jejím společníkům k bydlení a podnikání v České republice. Souhlas společníků, kteří se v době koupě bytu nacházeli v Novosibirsku, se smlouvou půjčce byl dán tím, že stěžovatelka byla ustanovena do funkce jednatelky žalované a pověřena koupí bytu, a dále zájmem společníků koupit byt doprovázeným vědomím nutnosti zaplatit rezervační zálohu ve výši 50 000 Kč, jakož i přijetím bytu do vlastnictví žalované. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1780/2009 (správně 29 Cdo 1780/2008) považují stěžovatelé trvání na doložení souhlasu valné hromady za formalistické a rozporné s účelem ustanovení §196a odst. 1 obchodního zákoníku, jehož smyslem je dle důvodové zprávy zabránění obchodům uskutečněným na úkor majetkové podstaty společnosti, přičemž tímto ustanovením byl do českého právního řádu implementován článek 11 Druhé směrnice EU, jehož cílem je především ochrana společnosti před nepoctivým jednáním osob, které jsou oprávněny za ni činit právní úkony. Kromě toho valná hromada musela proběhnout v bydlišti společníků žalované v Rusku a případný zápis o ní může mít k dispozici pouze žalovaná. Stěžovatelé dodávají, že jejich věc byla prošetřována státním zastupitelstvím pro podezření z podvodu a že vrácení půjčky na zbylou část kupní ceny bytu se po žalované soudně domáhá další věřitel.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložili k podání ústavní stížnosti oprávnění a advokátem zastoupení stěžovatelé; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)].
Taková extrémní pochybení Ústavní soud v projednávané věci neshledal. Obecné soudy svá rozhodnutí řádně odůvodnily, přičemž jimi zastávaný právní názor o neunesení důkazního břemene ve vztahu k prokázání existence předchozího souhlasu valné hromady žalované s uzavřením smlouvy o půjčce, byť není jediný možný, představuje racionální výklad podústavního práva. Ani další provedené důkazy jako plná moc deklarující souhlas společníka žalované s koupí bytu stěžovatelkou (č. l. 34 procesního spisu) a složení zálohy stěžovatelkou (č. l. 4 spisu) nutně nedokládají existenci souhlasu valné hromady se smlouvou o půjčce. Důvody pro neaplikovatelnost závěrů obsažených v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1780/2008 odvolací soud srozumitelně a rozumně vysvětlil, a proto Ústavní soud může na ně odkázat; jde o výraz nezávislého soudního rozhodování netrpícího nepřijatelným formalismem či jinými ústavně právními deficity. Lze proto uzavřít, že napadeným rozhodnutím nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů.
Z výše vyložených důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. ledna 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu