ECLI:CZ:US:2013:4.US.2162.13.1
sp. zn. IV. ÚS 2162/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Sládečka, ve věci stěžovatelky PT SOLUTIONS WORLDWIDE spol. s r. o., Na Šťáhlavce 1400/9, Praha 6 - Dejvice, právně zastoupené advokátem JUDr. Petrem Hromkem Ph.D., Vinohradská 30, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 4. 2013 č. j. 1 To 123/2013-33, spojeného s návrhem na zrušení ustanovení §141 odst. 2 části věty druhé zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů, která zní "Usnesení soudu a státního zástupce lze stížností napadnout jen v těch případech, kde to zákon výslovně připouští", a návrhu na přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem, takto:
Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 12. 7. 2013 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala v záhlaví uvedených žádání s tím, že s ohledem na ustanovení §39 zákona o Ústavním soudu navrhla přednostní projednání věci.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Ústavní stížností napadeným usnesením rozhodl Krajský soud v Ostravě tak, že zamítl stížnost proti usnesením Policie ČR Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje, odboru hospodářské kriminality, č. j. KRPT-32553-7/TČ-2013-070081 ze dne 10. 4. 2013. Stěžovatelka ve svém relativně obsáhlém návrhu brojí proti neoprávněnému zásahu do jejího ústavně garantovaného práva na ochranu svého majetku. Z předmětné ústavní stížnosti vyplývá, že mělo dojít k bezdůvodnému policejnímu zajištění majetku stěžovatelky, jemuž však krajský soud neučinil přítrž. Podle názoru stěžovatele by mělo rozhodnutí trestního soudu, které de facto i de iure posvěcuje bezprecedentní zásah policejního orgánu do majetkových práv stěžovatelky, projít třístupňovým testem proporcionality, který užívá Ústavní soud pro posuzování kolize ústavně chráněných hodnot. Od samého počátku zde absentuje znak potřebnosti a nezbytnosti ve smyslu dosažení účelu trestního práva. Současně zde nebyl naplněn ani ústavní princip šetření podstaty a smyslu základního práva stěžovatelky na ochranu jejího majetku. S úspěchem lze údajně též zpochybnit přiměřenost takového kroku ze strany orgánů činných v trestním řízení, když dotčený majetek mohl být bezpochyby zajištěn přímo na bankovním účtu stěžovatelky poté, co by její dlužnice, společnost PIKE AUTOMATION, spol. s r. o. (oznamovatelka domnělého trestného činu), splnila svou platební povinnost stanovenou rozhodčím nálezem a uhradila stěžovatelce dlužnou částku, jak jí to bylo v rozhodčím řízení pravomocně uloženo. Stěžovatelka se cítí být zasažena ve svých základních právech a svobodách rovněž z toho důvodu, že bylo porušeno její legitimní očekávání a státní moc byla užita extenzivně.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že již v nálezu ve věci sp. zn. III. ÚS 62/95 (in Sbírka nálezů a usnesení, svazek 4, Praha, C. H. Beck, 1996, str. 243 a násl.) vyslovil tezi, dle níž ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení. Konstatoval, že trestní řízení je zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci. Co do své zákonnosti a ústavnosti prakticky neustále podléhá kontrole státního zastupitelství a posléze, zejména při vlastním rozhodování o meritu věci, i soudnímu přezkumu. Ústavní soud proto, jak již mnohokrát vyslovil ve své rozhodovací praxi, ingerenci do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení považuje, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, za zhola nepřípustnou, případně přinejmenším za nežádoucí. Možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení je v těchto souvislostech nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Tato kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesněprávnímu rámci a tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit. Krajský soud v Ostravě ve svém usnesení konstatuje, že si je vědom dočasnosti provedeného opatření, přičemž rovněž uvádí důvody, které jej vedly k závěru o vhodnosti užití institutu zajištění jiné majetkové hodnoty (srov. str. 4 napadeného usnesení). Odůvodnění soudu tak nemůže naplňovat znaky libovůle či svévole. Z hlediska ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) a zásady volného hodnocení důkazů upravené v §2 odst. 6 tr. řádu nelze rozhodnutí obecných soudů nic vytknout. Samotné rozhodnutí dle §79e tr. řádu není rozhodnutím o vině a trestu, institut slouží pouze k zajištění majetkových hodnot; chrání tak primárně poškozené, tj. oběti trestných činů.
Zajištění jiné majetkové hodnoty náleží z hlediska systematiky tr. ř. do hlavy čtvrté oddílu třetího, který v rámci ustanovení §78 - 81b dává orgánům činným v trestním řízení právo zajistit majetek osob podezřelých z páchání trestné činnosti, přičemž Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti zformuloval následující teze, za jejichž naplnění lze uvedený institut aplikovat: rozhodnutí musí mít zákonný podklad [čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")], musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). K tomu srovnej též např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 105/07 dostupné na http://nalus.usoud.cz.
Posouzení vlastních podmínek vydání rozhodnutí o zajištění majetku je pak především věcí příslušných orgánů veřejné moci; při naplnění uvedených požadavků další přezkum Ústavnímu soudu nepřísluší, a to zejména z toho důvodu, že by předjímal výsledek dosud neskončeného trestního řízení. Kromě toho, i za situace, kdy orgány činné v trestním řízení, ač povinny při svém rozhodování respektovat ústavně zaručená lidská práva a svobody, tomuto požadavku nedostojí, platí, že důvodnost trestního stíhání a oprávněnost úkonů, které s ním souvisejí, je v prvé řadě posuzována v rámci soustavy orgánů činných v trestním řízení, a to tak, aby v případě pochybení mohly zjednat nápravu již na této úrovni.
Společně s ústavní stížností podala stěžovatelka návrh na zrušení části právního předpisu. Z ust. §74 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že návrh na zrušení zákona či jiného právního předpisu má akcesorickou povahu, protože jej lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydanému na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části a tento návrh "sdílí osud" ústavní stížnosti. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu, vzneseného ve smyslu ust. §74 zákona o Ústavním soudu. Je-li totiž samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona (viz shodně usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 101/95).
Za výše nastíněných okolností Ústavní soud neshledal důvod, pro nějž by vyhověl návrhu, aby stěžovatelce "přiznal" náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem. Podle ustanovení §62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu totiž náklady řízení před Ústavním soudem, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník, pokud tento zákon nestanoví jinak. Podle odst. 4 uvedeného ustanovení může Ústavní soud v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. Pravidlem pro řízení před Ústavním soudem je tedy úhrada vlastních nákladů řízení samotnými účastníky a vedlejšími účastníky. Z konstrukce "obecné pravidlo - výjimka" vyplývá, že ustanovení o shora zmíněné výjimce nelze vykládat rozšiřujícím způsobem a lze je aplikovat jen v mimořádných případech, resp., jak uvádí konkrétně ustanovení §62 odst. 4, v "odůvodněných" případech podle výsledků řízení. V projednávaném případě k takovému postupu, vzhledem k jeho výsledku, Ústavní soud neshledal důvod.
Z výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a návrh na zrušení části právní předpisu, který s ní byl spojen podle ustanovení §43 odst. 2 písm. b) z důvodu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. září 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu