ECLI:CZ:US:2013:4.US.2182.13.1
sp. zn. IV. ÚS 2182/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické, soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje JUDr. Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Martina Georga Webera, zastoupeného JUDr. Milanem Hulíkem, Ph.D., advokátem se sídlem Bolzanova 1, 115 03 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013 č. j. 22 Cdo 2332/2011-561, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2010 č. j. 18 Co 368, 369/2010-518 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 3. 2. 2010 č. j. 11 C 365/2003-475 ve spojení s usnesením ze dne 3. 2. 2010 č. j. 11 C 365/2003/479, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí civilních soudů, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
II.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 3. 2. 2010 č. j. 11 C 365/2003-475 ve spojení s usnesením ze dne 3. 2. 2010 č. j. 11 C 365/2003/479 rozhodl, že žalovaný (dále jen "stěžovatel") je povinen vydat společnosti Glenarm International S.A. (dále jen "žalobkyně") ve výroku č. I uvedené obrazy (z toho u šesti označených obrazů s eventuálním výrokem zaplacení specifikovaných částek), rozhodl o zastavení řízení o uložení povinnosti stěžovateli vydat žalobci konkrétně uvedený obraz (výrok č. II) a dále rozhodl o nákladech řízení (výrok č. III).
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 11. 2010 č. j. 18 Co 368,369//2010-518 rozsudek soudu prvního stupně (jako věcně správný) potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. V odůvodnění poukázal na to, že obvodní soud z provedených důkazů zjistil správně skutkový stav, jehož základem je neoprávněné držení uměleckých děl stěžovatelem a oprávnění žalobkyně domáhat se jejich vydání (§577 obch. z.; §126 odst. 1 a odst. 2 o. z.); tomu odpovídá povinnost žalovaného uvedené obrazy vydat (event. ve specifikovaných případech zaplatit konkrétní částky). Odvolací soud nepřisvědčil stěžovateli v argumentaci týkající se zpochybnění aktivní věcné legitimace žalobkyně, uplatněné námitky podjatosti, výslechů v souběžně probíhajícím trestním řízení, konkretizace rozsahu majetku sepsaného správcem konkursní podstaty a konečně dalších kroků soudu prvního stupně v rámci důkazního řízení. Odvolací soud uvedl, že závěry označeného soudu mají oporu v provedeném dokazování a odpovídají zjištěnému skutkovému stavu.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 24. 4. 2013 č. j. 22 Cdo 2332/2011-561 dovolání stěžovatele odmítl a rozhodl o nákladech dovolacího řízení. V odůvodnění zdůraznil, že podané dovolání není přípustné ve smyslu §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a že nemůže být shledáno přípustným ani ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), neboť napadený rozsudek nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. Dovolací soud poukázal na to, že ve své rozhodovací praxi konstantně zaujímá právní názor, že přípustnost tzv. nenárokového dovolání (§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.) může být založena jen v případě, kdy dovolatel/stěžovatel v dovolání označí pro výsledek sporu relevantní právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem činí rozhodnutí tohoto soudu rozhodnutím zásadního právního významu; neuvede-li žádnou takovou otázku nebo jen otázku skutkovou, nemůže dovolací soud shledat nenárokové dovolání přípustným (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2007 sp. zn. 22 Cdo 1217/2006). Nejvyšší soud poukázal na to, že právě taková situace v souzené věci nastala (stěžovatel v dovolání takovou otázku neformuloval). Relevantní důvod nebylo možné dovodit ani z obsahu dovolání; stěžovatel v dovolání (opětovně) zpochybnil skutková zjištění, na podkladě své skutkové verze polemizoval s právním posouzením věci odvolacím (i prvostupňovým) soudem a případně poukázal na procesní vady, jež podle jeho názoru zatěžují odvolací (prvoinstanční) řízení. Stěžovatel však tím v dovolání nepřípustně uplatnil dovolací důvody ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř., ke kterým při posuzování přípustnosti ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nelze přihlížet, což je explicitně uvedeno v odst. 3 téhož paragrafu. Dovolací soud proto zdůraznil, že za daného skutkového a právního stavu nebylo možné na základě stěžovatelem uplatněných dovolacích důvodů dovodit přípustnost dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu a zpochybnit tak jeho meritorní rozhodnutí.
III.
Stěžovatel v ústavní stížnosti (v níž často obsáhleji cituje ze svého dovolání a především z rozsudku odvolacího soudu) poukazuje na to, že soudy tím, že nevyhověly jeho návrhu na prokázání podstaty a legálnosti přechodu aktivní legitimace z původního žalobce na současnou (podle stěžovatele neexistující či fiktivní) žalobkyni, že se nezabývaly nejen jím tvrzenými pochybnostmi o aktivní legitimaci žalobkyně, ale ani jeho návrhem na výslech původního žalobce, porušily jeho právo na spravedlivý proces. Stěžovatel má za to, že tím byly naplněny i dovolací důvody podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Stěžovatel dále poukázal na nesrozumitelnost odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, jehož "duch a nesrozumitelnou logiku" deklaruje na stylistické podobě posledního odstavce textu na str. 8, ve kterém ve druhé větě souvětí chybí sloveso. Obdobně uvádí, že odvolací soud "nedotáhl" do konce úvahu: "Již samotná skutečnost obchodní společnosti z exotické země, byť prokázána výpisem z obchodního rejstříku, ale společnosti jinak nemající s obchodováním s uměleckými předměty nic společného, vyvolává u odvolacího soudu podezření, že ...". Stěžovatel podání uzavřel s tím, že (především odvolací) soud zaměnil povinnost břemene důkazního, které přenesl ze žalobce na stěžovatele.
IV.
Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.
Ústavní soud je, jak již mnohokrát konstatoval, soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy) a nepředstavuje další instanci v rámci systému obecného soudnictví. Do rozhodovací činnosti soudů ve věcech civilních, trestních a správních je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími či postupy, jež těmto rozhodnutím předcházely, porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Nesprávná aplikace podústavního práva soudy ve věcech civilních, trestních a správních zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat až v případě, že dojde k porušení některé z těchto norem v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí. Nic takového však v souzené věci dovodit nelze; soudy aplikovaly adekvátní podústavní právo.
Ústavní soud v prvé řadě odkazuje na odůvodnění rozhodnutí všech tří civilních soudů, z nichž zřetelně plynou důvody jejich rozhodnutí. V rozsudcích Obvodního soudu pro Prahu 5 a Městského soudu v Praze byl podrobně podán jasný a přehledný sled důvodů a argumentů, jejichž základ vychází z obsahu spisu, z provedených listinných důkazů a výpovědí svědků, jež vedly ke zjištění skutkového stavu věci a také otázek aktivní a pasivní legitimace. Uplatnění jednotlivých důkazních prostředků oba soudy doprovázely odkazy na příslušná ustanovení o. s. ř., z nichž je jasně patrné, proč nebylo možné stěžovateli v jeho návrzích vyhovět. Stejně tak nelze nepřipomenout (výše podrobněji uvedenou) argumentaci dovolacího soudu. S přihlédnutím k tomuto procesnímu stavu Ústavní soud usuzuje, že mezi zjištěním obecných soudů a právními závěry z něj vyvozenými nelze shledat ani extrémní rozpor (ve smyslu ustálené judikatury) a nejde ani o postup svévolný. Obecné soudy srozumitelně a jasně uvádějí důvody, které je k jejich závěru vedly. Jejich argumentace je logická, jasná, přesvědčivá a tedy i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelná. Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že se v souzené věci jedná toliko o výklad běžného práva, který (až na výše uvedené výjimky) věcí Ústavního soudu není.
Stejně tak Ústavní soud nemůže přisvědčit stěžovatelovu přemítání o nesrozumitelnosti "logiky" (celého) odůvodnění rozsudku prvního stupně, kterou demonstruje na stylistické podobě posledního odstavce textu na straně 8. Ústavní soud musí zdůraznit, že (chybějícím slovesem) neukončená druhá část souvětí neznamená popření či vyloučení jasně a zřetelně deklarovaného obsahu argumentace obvodního soudu v druhé části předmětného souvětí; současně také nemůže akceptovat ani stěžovatelův generalizující závěr o nesrozumitelnosti celého odůvodnění tohoto rozsudku, který ostatně prošel testem věcného, rozumového a procesního přezkumu odvolacím i dovolacím soudem. Ústavní soud se navíc musí pozastavit nad dalším tvrzením stěžovatele, které se týká toho, že odvolací soud "nedotáhl" do konce výše citovanou úvahu, neboť text této úvahy v odůvodnění odvolacího soudu nenalezl.
Pokud jde konkrétně o napadené rozhodnutí dovolacího soudu, neshledal Ústavní soud, že by vykazovalo prvky svévole; nezjistil porušení práv stěžovatele ani v rovině práva podústavního, nalézající odraz v relevantním zásahu do jeho ústavních práv. Ústavní soud proto nemá důvod na něm cokoliv měnit.
Ze všech těchto důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že k porušení ústavně zaručených základních práv, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. listopadu 2013
JUDr. Michaela Židlická
předsedkyně senátu Ústavního soudu