ECLI:CZ:US:2013:4.US.2206.13.1
sp. zn. IV. ÚS 2206/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Masláka, t. č. ve Vazební věznici Olomouc, P. O. BOX 84, zastoupeného Mgr. Markem Freundem, advokátem Advokátní kanceláře se sídlem ve Zlíně, Zarámí 4422, proti postupu Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, při hlavním líčení ve dnech 11., 12. a 17. 6. 2013 v řízení vedeném pod sp. zn. 61 T 7/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení práva nebýt podrobován ponižujícímu zacházení, práva na soukromí, práva na spravedlivý proces, práva na obhajobu a porušení zákazu diskriminace podle čl. 3, čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 6 odst. 1 a 3 písm. b) a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), aby Ústavní soud zakázal Krajskému soudu v Brně, pobočka ve Zlíně pokračovat v porušování jeho základních práv.
2. Z ústavní stížnosti a přiložených materiálů se podává, že usnesením Odboru obecné kriminality Zlín Služby kriminální policie a vyšetřování Krajského ředitelství policie Zlínského kraje Policie České republiky č. j. KRPZ-87601-98/TČ-2012-15071 ze dne 27. 11. 2012 bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro pokračující zvlášť závažný zločin vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. a), c), odst. 3 písm. a), c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. z."), spáchaný ve stádiu pokusu ve smyslu §21 odst. 1 tr. z., přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 a 3 tr. z., přečin šíření poplašné zprávy podle §357 odst. 1 a 2 a přečin nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. z. Usnesením Okresního soudu ve Zlíně sp. zn. 0 Nt 158/2012 ze dne 29. 11. 2012 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, sp. zn. 6 To 585/2012 ze dne 18. 12. 2012 byl stěžovatel podle §68 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "trestní řád" nebo "tr. ř."), z důvodů uvedených v §67 písm. a), b), c) trestního řádu vzat do vazby. Na základě podané obžaloby Krajského státního zastupitelství v Brně, pobočky ve Zlíně, sp. zn. 6 KZV 9/2013-449 ze dne 22. 5. 2013 probíhá u Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, trestní řízení proti stěžovateli pod sp. zn. 61 T 7/2013, kdy ve dnech 11., 12. a 17. 6. 2013 se uskutečnilo ve věci hlavní líčení, při němž došlo podle tvrzení stěžovatele k porušení jeho shora uvedených základních práv.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti nejprve namítá, že ve dnech 11. a 12. 6. 2013 byl při hlavním líčení držen v poutech, poutacím opasku a s pouty na nohou. Teprve 17. 6. 2013 mu byla sejmuta pouta, ale i tak mu byl ponechán poutací opasek a pouta na nohou. Byl tak podrobován ponižujícímu zacházení a v pevných poutech s kloubem omezujícím jakékoliv pohyby rukou si nemohl stěžovatel dělat poznámky, což mu bránilo v obhajobě. Další stěžovatelovou námitkou je, že ve dnech 11. 12. a 17. 6. 2013 byl ponechán sedět na lavici před stolem obhájců a jiných obžalovaných bez stolu, kde by si mohl položit podklady k obhajobě a k psaní poznámek. Dne 17. 6. 2013 se po sejmutí pout snažil psát poznámky na koleně. Stěžovatel dále vytýká postupu předsedy senátu krajského soudu, že ho dne 11. 6. 2013 vykázal z jednací síně, když se otáčel ke svému obhájci, po druhé ho vykázal, když při přednesu obžaloby vznesl námitku ke skutkové větě. Dne 17. 6. 2013 ho pak předseda senátu zastrašoval poukazem, že jestli bude v průběhu úkonu vznášet námitky proti způsobu provedení úkonu, bude vykázán z jednací síně. Stěžovatel proto žádal vysvětlit, jak má uplatňovat svá práva na obhajobu podle §180 odst. 4 tr. ř., k čemuž ho předseda senátu poučil, že se má hlásit. Když ale přísedící položila otázku na svědka, kdy se ptala víceméně pouze na jeho subjektivní hodnocení vnímané skutečnosti, stěžovatel se začal hlásit a předseda senátu jen mávl rukou. Když k tomu stěžovatel argumentoval judikátem R 18/1996, předseda senátu ho nenechal domluvit a sdělil, že pokud ještě jednou vznese námitku, bude vykázán.
4. Stěžovatel dále v ústavní stížnosti rekapituluje text článků Úmluvy, jejichž porušení v ústavní stížnosti namítá, a uvádí relevantní ustanovení trestního řádu. Na podporu jím tvrzeného zásahu do ústavně zaručených základních práv stěžovatel poukazuje na některá vybraná rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva a k ústavní stížnosti přikládá pořízený zvukový záznam z hlavního líčení před krajským soudem. S ohledem na výše namítaný postup předsedy senátu Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, stěžovatel v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud Krajskému soudu v Brně, pobočce ve Zlíně, zakázal pokračovat v porušování jeho základních práv. Současně žádá s ohledem na naléhavost věci o přednostní projednání podle ustanovení §39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
II.
5. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojených materiálů a po vzetí v úvahu všech stěžovatelem předložených tvrzení Ústavní soud z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") konstatuje, že argumenty, které stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, nevedou k závěru, že by došlo k tvrzenému porušení jeho základních práv.
6. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že není součástí obecné soudní soustavy, je soudním orgánem ochrany ústavnosti, a proto mu nepřísluší vstupovat do ústavně vymezené pravomoci obecných soudů. Podle čl. 83 Ústavy je jeho úkolem ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Zásah Ústavního soudu ve vztahu k rozhodnutí, opatření nebo jinému zásahu obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, pokud napadeným rozhodnutím, opatřením nebo jiným zásahem obecného soudu skutečně došlo k porušení základních práv a svobod konkrétního stěžovatele. Výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace v konkrétních soudních případech, jsou v zásadě záležitostí obecných soudů. V řadě svých rozhodnutí Ústavní soud připouští, že nesprávná interpretace a aplikace jednoduchého práva obecnými soudy, i pokud jde o postup v řízení, může mít za následek porušení základních práv a svobod, a to tam, kde jde o konkurenci norem podústavního práva, konkurence interpretačních alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva.
7. V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde především o to, zda podaný výklad a aplikace trestně procesních ustanovení, upravujících vedení soudního řízení, nezakládají nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina") a Úmluvou. I v této oblasti náleží ochrana práv obviněných osob především obecným soudům a kasace jejich rozhodnutí Ústavním soudem je přípustná jen v případě zásahu majícího ústavněprávní relevanci ve smyslu porušení práv dle příslušných článků Listiny a Úmluvy.
8. Základním tvrzením je stěžovatelova námitka, že byl při hlavním líčení podrobován ponižujícímu zacházení (čl. 3 Úmluvy) tím, že byl držen v poutech, poutacím opasku a s pouty na nohou. Podle §12 odst. 2 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti České republiky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy (dále jen "jednací řád"), lze po dobu přítomnosti v jednací síni předvedeným ponechat donucovací prostředky jen na pokyn předsedy senátu (samosoudce). Při rozhodování o takovém opatření zváží předseda senátu (samosoudce) zejména, zda podle dostupných informací o předváděném je dáno důvodné podezření z pokusu o útěk, napadení přítomných osob nebo jiného násilného jednání. Ponechání nebo znovu přiložení donucovacích prostředků se uvede v protokolu o jednání.
9. V rozsudku Assenov and others v. Bulgaria Evropský soud pro lidská práva při výkladu čl. 3 Úmluvy vyjádřil názor, že aby špatné zacházení (ill-treatment) spadalo do působnosti čl. 3, musí dosáhnout určitého minima závažnosti (severity). Stanovení tohoto minima je svou podstatou relativní; závisí na všech okolnostech případu, zejména na trvání příslušného zacházení, jeho fyzických a psychických účincích, a někdy též na pohlaví, věku a zdravotním stavu oběti. Jestliže je nějaká osoba zbavena svobody, použití fyzické síly vůči ní, není-li nezbytně nutné vzhledem k jejímu chování, je útokem na lidskou důstojnost a v zásadě porušením práva zaručeného čl. 3 Úmluvy představuje (čl. 94).
10. Ústavní soud konstatoval, že předseda senátu krajského soudu v posuzovaném případě vycházel ze zvlášť závažného trestního jednání stěžovatele a doporučení státního zástupce a postupoval v dané věci podle ustanovení jednacího řádu k zajištění důstojnosti soudního jednání. Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, které by v tomto směru zpochybňovaly postup předsedy senátu při vedení soudního řízení, který by bylo možno označit za svévolný či excesívní. S tím souvisí i ponechání stěžovatele sedět na lavici před stolem obhájců a jiných obžalovaných bez stolu tak, aby mohly být kontrolovány jeho případné pohyby rukou a nohou.
11. Ke stěžovatelovým námitkám vykázání ze soudní síně Ústavní soud konstatuje, že předseda senátu postupoval podle ustanovení §204 odst. 1 tr. ř., které stanoví, že osoby, které ruší pořádek, může předseda senátu z jednací síně vykázat. Obviněný nemůže vstupovat do soudního jednání, aniž by ho k tomu předseda senátu vyzval, o čemž byl při jednání stěžovatel poučen. To se týká jak vznášení námitek již při přednesu obžaloby státním zástupcem, tak vznášení námitek ke způsobu provedení úkonu před soudem. Obviněný se s obhájcem může radit mimo soudní jednání a při jednání může požádat o přerušení jednání k poradě s obhájcem. Nemůže se však s obhájcem radit kdykoliv v průběhu jednání. Vykázáním z jednací síně a držením stěžovatele v poutech, poutacím opasku a s pouty na nohou nedošlo k tvrzenému zásahu do práva na obhajobu, jež bylo i v době stěžovatelova vykázání zajišťováno jeho obhájcem, a stěžovatel měl ostatně k dispozici zvukový záznam z jednání soudu.
12. Za opodstatněné nelze považovat ani výtky stěžovatele týkající se porušení práva na soukromí a principu zákazu diskriminace. Stěžovatel k těmto tvrzeným zásahům do jeho základních práv neuvádí žádnou ústavněprávní argumentaci, jíž by se mohl Ústavní soud zabývat, a která by přisvědčovala těmto jeho námitkám.
13. Při zvážení všech tvrzení stěžovatele Ústavní soud s ohledem na výše uvedené neshledal v poměru k postupu Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, nic, co by svědčilo o stěžovatelem tvrzených zásazích do jeho základních práv a svobod a proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. srpna 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu