ECLI:CZ:US:2013:4.US.2226.13.1
sp. zn. IV. ÚS 2226/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické, soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje JUDr. Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti M. Ž., zastoupeného JUDr. Jiřím Novákem, advokátem se sídlem Praha, Sokolská 60, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 4. 2011 sp. zn. 10 T 1/2010, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 7. 2012 sp. zn. 6 To 92/2011 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2013 č. j. 5 Tdo 110/2013-311, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho základních práv zaručených čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z odůvodnění ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel byl shora označeným rozsudkem Krajského soudu v Brně uznán vinným dvěma zločiny podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, účinný od 1. 1. 2010, spáchané ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku se spoluobviněným Ing. L. P. (výrok Ia) a dále trestným činem neoprávněného podnikání podle §118 odst. 1, 2, písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, účinný do 31. 12. 2009, spáchaného formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 trestního zákona (výrok II). Za to byl podle §209 odst. 5 a §43 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na dobu osmi roků a bylo rozhodnuto o jeho povinnosti zaplatit náhradu škody poškozeným. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel a skupina poškozených odvolání, o nichž rozhodl Vrchní soud v Olomouci tak, že napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o vině pod body Ia, II., v celém rozsahu ve výroku o trestu a o náhradě škody. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl. Jednalo se, stručně řečeno, o jednání, jehož podstatou byl podnikatelský projekt systému "EDBUSY", prostřednictvím kterého obvinění oslovili občany a v jehož rámci nabízeli finanční službu spočívající v získání výhodného úvěru, ačkoli od samého počátku nehodlali splnit, co slibovali, a konali výlučně za účelem vlastního obohacení.
V ústavní stížnosti stěžovatel především namítá, že z celkového počtu cca 6 000 poškozených osob bylo vyslechnuto podle ustanovení §158 odst. 5 trestního řádu pouze 31 osob, přičemž stěžovatel, resp. jeho obhájce neměl možnost být výslechu většiny těchto osob přítomen a neměl možnost klást jim otázky. Stěžovatel dále uvádí, že celý proces podávání vysvětlení proběhl "korespondenční a dotazníkovou formou", jejíž provedení považuje za protizákonné a rozporné se zásadami spravedlivého procesu. S odkazem na čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a vybranou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva stěžovatel uvádí, že pouze přečtená výpověď svědka, který nebyl nikdy kontradiktorně vyslechnut, nemůže být výlučným nebo rozhodujícím důkazem viny. Stěžovatel dále odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2010 sp. zn. 8 Tdo 262/2010, v němž byla podle jeho názoru posuzována skutkově obdobná věc. Vzhledem k tomu, že se v nyní posuzované věci dovolací soud "odklonil od nastolené judikatury", mělo dojít k porušení zásady předvídatelnosti rozhodnutí a legitimního očekávání.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí ve světle námitek stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že mu v zásadě nepřísluší přehodnocovat dokazování provedené obecnými soudy, což ve své stížnosti uznává i sám stěžovatel. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutné takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces (k judikatuře Ústavního soudu týkající se dokazování v trestních věcech viz např. podrobné shrnutí v usnesení sp. zn. III. ÚS 2777/08, jež je dostupné v elektronické databázi rozhodnutí NALUS na http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavní soud konstatuje, že námitky obsažené v ústavní stížnosti se shodují s námitkami, které stěžovatel uplatnil i v dovolání k Nejvyššímu soudu. Podle názoru Ústavního soudu se dovolací soud dostatečným způsobem s námitkami stěžovatele vyrovnal, když se podrobně zabýval jeho tvrzením o porušení práva na obhajobu.
V odůvodnění napadeného usnesení mimo jiné uvedl, že otázka potřeby vyslechnout všechny účastníky smluvních vztahů uzavřených za účelem zhodnocení peněžních vkladů v předmětném projektu byla probírána již v řízení před soudem prvního stupně a tvořila také odvolací námitky. Nejvyšší soud se ztotožnil se závěrem odvolacího soudu, že již nalézací soud provedl dokazování v rozsahu nezbytném pro spolehlivé zjištění skutkového stavu a rozhodnutí o vině. Vzhledem k charakteru předmětné trestné činnosti měly pro objasnění okolností jejího spáchání význam především listinné důkazy a důkazy zachycené v elektronické podobě na zajištěných technických zařízeních, která představovala data z provozované domény edbusy.cz. Nutný osobní výslech všech klientů obviněnými vytvořeného "finančního systému" nebyl nutný, neboť o znaku úmyslu svědčí důkazy, z nichž vyplývá jak způsob páchání trestné činnosti, tak především objasnění vlastního konání či nekonání obviněných ve vztahu k naplnění účelu smluvního ujednání s klienty. Nejvyšší soud zdůraznil, že je nepochybné, že obvinění nehodlali slib opatření výhodné finanční půjčky splnit, neboť nečinili žádné kroky, které by mohly k naplnění jimi přijatého závazku přispět. K odkazu stěžovatele na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 262/2010 Nejvyšší soud konstatoval, že tato věc spočívala v odlišných skutkových okolnostech, které nesnesou srovnání s nyní posuzovaným případem.
Ústavní soud považuje za nadbytečné opakovat další argumentaci trestních soudů a v detailech na jejich srozumitelně odůvodněná rozhodnutí odkazuje. Z ústavněprávního hlediska jim není čeho vytknout. Ústavní soud tak dospěl k závěru, že nalézací, odvolací i dovolací soud ve vztahu ke stěžovateli postupovaly v souladu s ústavními principy spravedlivého procesu a řízení vedoucí k jeho pravomocnému odsouzení lze označit za řízení spravedlivé ve smyslu části páté Listiny.
Na základě výše uvedeného Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. listopadu 2013
JUDr. Michaela Židlická
předsedkyně senátu Ústavního soudu