ECLI:CZ:US:2013:4.US.2232.13.1
sp. zn. IV. ÚS 2232/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti Milady Křížové, zastoupené opatrovníkem Milanem Křížem, právně zastoupené JUDr. Josefem Šnejdou, advokátem se sídlem na adrese České Budějovice, Nerudova 21, proti rozsudku Okresního soudu v Prachaticích ze dne 14. prosince 2011 č. j. 6 C 115/2010-126, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. července 2012 č. j. 8 Co 780/2012-158 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. května 2013 č. j. 26 Cdo 247/2013-199, takto:
Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 19. července 2013, stěžovatelka podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo vlastnit majetek zaručené čl. 11 odst. 1, 3 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť její věc nebyla soudy projednána spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě. Stěžovatelka rovněž navrhla, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí podle ustanovení §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu a současně navrhla, aby Ústavní soud zavázal jiného účastníka řízení nahradit jí náklady řízení před Ústavním soudem podle ustanovení §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Prachaticích sp. zn. 6 C 115/2010 bylo zjištěno, že žalobce Ing. Aleš Fridrich, CSc., se žalobou podanou dne 27. října 2010 domáhal vydání a vyklizení pozemku parcela č. X v k. ú. Lehnice. Okresní soud v Prachaticích rozsudkem ze dne 14. prosince 2011 č. j. 6 C 115/2010-126 rozhodl, že žalovaní Zdeněk Kříž a stěžovatelka jsou povinni předmětný pozemek vyklidit a vydat žalobci a rozhodl o povinnosti žalovaných k náhradě nákladů řízení. K odvolání podanému stěžovatelkou Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 24. července 2012 č. j. 8 Co 780/2012-158 rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu ke stěžovatelce jako věcně správný potvrdil a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalobci náklady odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil s právními závěry učiněnými soudem prvního stupně s tím, že nájem žalovaných k předmětnému pozemku skončil ke dni 1. října 2009, přičemž obecné soudy dospěly ve dvou předchozích řízeních vedených u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 2 C 527/92 a sp. zn. 2 C 67/2005 k totožným závěrům na základě stejného okruhu důkazů. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 6. května 2013 č. j. 26 Cdo 247/2013-199 jako nepřípustné a stěžovatelce uložil povinnost nahradit žalobci náklady dovolacího řízení.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně zopakovala průběh řízení před obecnými soudy. Dále uvedla, že podle jejího názoru došlo k vydržení předmětného pozemku z její strany, pozemek je v jejím vlastnictví a rovnocennou náhradu za tento pozemek dosud neobdržela, a to ani finanční. Stěžovatelka vyjádřila nesouhlas s právními závěry, které ve věci rozhodující soudy vyvodily, neboť má za to, že tyto jsou v rozporu s jejím vlastnickým právem.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky a konstatuje, že argumenty, které stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, nevedou k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
Pochybení tohoto charakteru v přezkoumávané věci Ústavní soud nezjistil. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly, svá rozhodnutí zcela logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily a podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka toliko nesouhlasí se závěry, které soudy vyvodily, a ze strany Ústavního soudu se domáhá přehodnocení způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího názoru. K námitkám obsaženým v ústavní stížnosti je možno podotknout, že Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat hodnocení důkazů provedených obecnými soudy, stejně tak mu nepřísluší nahrazovat hodnocení obecných soudů (tj. skutkové a právní posouzení věci) svým vlastním. Soud prvního stupně provedl ve věci dne 17. října 2011 přípravné jednání a následně dne 5. prosince 2011 samotné jednání a stejně jako soud odvolací dostatečně srozumitelně stěžovatelce vyložil, proč bylo žalobě vyhověno. Nejvyšší soud pak stěžovatelce podrobně vysvětlil, z jakých důvodů není dovolání přípustné. Ústavní soud považuje odůvodnění ve věci rozhodujících soudů za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů přitom neshledal žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto lze bez dalšího odkázat na podrobná odůvodnění napadených rozhodnutí.
K poukazu stěžovatelky na porušení čl. 38 odst. 2 Listiny Ústavní soud pro úplnost uvádí, že k odstranění průtahů v řízení slouží především právní úprava obsažená v zákoně č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů. Podle ustanovení §174a zákona o soudech a soudcích, má-li účastník nebo ten, kdo je stranou řízení, za to, že v tomto řízení dochází k průtahům, může podat návrh soudu, aby určil lhůtu pro provedení procesního úkonu, u kterého podle jeho názoru k průtahům v řízení dochází (dále jen "návrh na určení lhůty"). Pokud stěžovatelka má za to, že v předmětném řízení k průtahům docházelo, mohla tedy podat shora uvedený návrh na určení lhůty. Námitka tzv. již odeznělých průtahů v řízení vznesená až v době, kdy řízení ve věci je již pravomocně skončeno, pak nemůže být důvodem kasace meritorních rozhodnutí.
Stěžovatelce se nezdařilo doložit porušení namítaných ústavně zaručených základních práv, proto Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, včetně souvisejícího návrhu na odklad vykonatelnosti, odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Pokud jde o návrh stěžovatelky, aby Ústavní soud uložil podle ustanovení §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu povinnost některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi nahradit stěžovatelce náklady řízení, Ústavní soud neshledal podmínky pro postup podle citovaného ustanovení, neboť nenastaly mimořádné a výjimečné okolnosti, které by postup Ústavního soudu odůvodňovaly. Proto návrhu nevyhověl a náhradu nákladů za právní zastoupení v řízení před Ústavním soudem v posuzované věci stěžovatelce nepřiznal.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 27. srpna 2013
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu