ECLI:CZ:US:2013:4.US.2272.13.1
sp. zn. IV. ÚS 2272/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Michaelou Židlickou o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Vladimíra Stuchlého, CSc., zastoupeného Mgr. Michalem Kojanem, advokátem Advokátní kanceláře se sídlem v Praze 1, Pařížská 28, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 367/2012-213 ze dne 23. 4. 2013 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se svou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces a práva vlastnického zrušení shora označeného rozsudku Nejvyššího soudu.
2. Rozsudkem č. j. 12 C 51/2007-143 ze dne 29. 11. 2010 uznal Obvodní soud pro Prahu 1 vedlejší účastnici (Českou republiku - Ministerstvo financí) povinnou zaplatit stěžovateli částku 98.208,- Kč s příslušenstvím vzhledem na omezení stěžovatelova vlastnického práva k domu jako rozdíl mezi zaplaceným regulovaným nájemným a obvyklým nájemným. K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 21 Co 199/2011-193 ze dne 23. 8. 2011 rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil. K dovolání vedlejší účastnice Nejvyšší soud rozsudkem č. j. 22 Cdo 367/2012-213 ze dne 23. 4. 2013 rozsudek Městského soudu v Praze zrušil s tím, že soudy nižších stupňů nesprávně posoudily otázku určení výše stěžovatelova nároku z hledisek rozhodných pro určení výše dané náhrady, a dále že při zkoumání intenzity omezení vlastnického práva stěžovatele nepřihlédly k poměru bytů s regulovaným nájemným k ostatním bytům, popř. nebytovým prostorám v bytě.
3. Stěžovatel napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu vytýká jeho nesrozumitelnost a dále tvrdí, že výklad Nejvyššího soudu je jak argumentačně, tak významově protichůdný a je v rozporu i s dosavadní judikaturou Ústavního soudu k cenové regulaci nájemného a ke stanovení výměru nájemného. Nejvyšší soud také zcela ignoroval snahu Ústavního soudu, aby napomohl odstranit nerovnost mezi jednotlivými skupinami vlastníků bytů a domů. Podle názoru stěžovatele probíhají před obecnými soudy desítky a možná stovky řízení, ve kterých jsou řešeny obdobné právní otázky a nynější rozhodnutí Nejvyššího soudu tak bude aplikováno jako precedenční. Ve svém důsledku však uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu průběh běžících soudních řízení jen zkomplikuje. Stěžovatel si je vědom, že jeho ústavní stížnost nesměřuje proti konečnému rozhodnutí ve věci a že má tedy možnost uplatňovat procesní aktivity, jakož se i domáhat svých práv v pokračujícím řízení před obecnými soudy a podávat opravné prostředky. Vyslovuje však přesvědčení, že v daném případě je ústavní stížnost přípustná dle §75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), neboť stěžovatelova ústavní stížnost se typově týká řady podání vedených u českých soudů proti České republice v obdobné věci a svým významem tak podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. S ohledem na výše uvedené stěžovatel v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušil.
II.
4. Dříve, než Ústavní soud přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, je povinen přezkoumat její formální náležitosti a podmínky přípustnosti.
5. Dle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Tyto podmínky u posuzované ústavní stížnosti ke dni jejího podání (§27 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) splněny nejsou.
6. V dané věci stěžovatel podal ústavní stížnost za situace, kdy řízení ve věci ještě nebylo pravomocně skončeno. Ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 21 Co 199/2011-193 ze dne 23. 8. 2011, kterým Městský soud v Praze rozhodoval o odvolání obou účastníků řízení proti rozsudku nalézacího soudu. V důsledku kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu se tedy bude odvolací soud těmito odvoláními obou účastníků řízení znovu zabývat.
7. Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). V uvedeném ustanovení má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím až tehdy, jestliže náprava před jinými orgány veřejné moci již není standardním postupem možná a příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit [srov. nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 (N 111/19 SbNU 79)]. Ochrana ústavnosti totiž není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména pak obecné justice [srov. čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")].
8. Pokud se stěžovatel v ústavní stížnosti dovolává v této souvislosti použití ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu s tím, že ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje jeho vlastní zájmy, pak Ústavní soud shledává, že aplikace tohoto ustanovení v daném případě možná není, neboť udělení výjimky z nepřípustnosti ústavní stížnosti ve smyslu uvedeného ustanovení přichází v úvahu za podmínky, že ústavní stížnost směřuje proti pravomocnému rozhodnutí či jinému zásahu veřejné moci [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, resp. §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Výjimka poskytovaná ustanovením §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu se tak vztahuje k nevyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva, které bylo možno uplatnit dříve a nikoliv k nevyčerpání procesních prostředků k ochraně práva, které bude lze uplatnit do budoucna v řízení, které ještě nebylo pravomocně skončeno (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 125/06 a sp. zn. II. ÚS 650/01, obě dostupné na http://nalus.usoud.cz).
9. Nezbylo proto než ústavní stížnost jakožto návrh nepřípustný odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. srpna 2013
Michaela Židlická, v. r.
soudkyně zpravodajka