ECLI:CZ:US:2013:4.US.230.13.1
sp. zn. IV. ÚS 230/13
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Františka Alexy, t.č. ve vazební věznici, právně zastoupeného Mgr. Janou Latkovou, advokátkou se sídlem Advokátní kanceláře Buřič, Sadílek a partneři Praha 1, Štěpánská 39, směřující proti usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 6. listopadu 2012, sp. zn. 37 Nt 277/2012, Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12. listopadu 2012, sp. zn. 37 Nt 1067/2012, a Městského soudu v Praze ze dne 5. prosince 2012, sp. zn. 44 To 663/2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno právo na osobní svobodu, zakotvené v čl. 8 odstavcích 2 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 Listiny.
Shora citovaným usnesením dne 6. listopadu 2012 Obvodní soud pro Prahu 5 zamítnul žádost stěžovatele o propuštění z vazby, neboť nadále trvaly vazební důvody. Usnesením ze dne 12. listopadu 2012 rozhodl Obvodní soud pro Prahu 5, že stěžovatel se nadále ponechává ve vazbě podle ustanovení §67 písmen a) a c) trestního řádu. Obě rozhodnutí napadl stěžovatel stížnostmi, které Městský soud v Praze napadeným usnesením zamítl.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti především uvedl, že od počátku trestního stíhání namítá, že k němu neexistují důvody, neboť se zcela jistě jedná o soukromoprávní spor. Stát má uplatňovat prostředky trestního práva zdrženlivě, především pokud jiné nástroje selhaly. Je proto nesprávné založit trestní stíhání stěžovatele na skutečnosti, že se dostal do platební neschopnosti. Podle čl. 8 odstavce 2 Listiny nikdo nesmí být zbaven osobní svobody jen pro neschopnost dostát smluvním závazkům. Stěžovatel je přesvědčen, že v jeho případě však k takovému případu došlo. Podmínku konkrétních důvodů vazby nepovažuje stěžovatel za naplněnou a následně ani přiměřenost trvání vazby, která je závislá na špatné organizaci orgánů činných v trestním řízení při provádění úkonů. Dále stěžovatel namítal, že důvodnost útěkové vazby nelze mechanicky odvíjet jen od výše hrozícího trestu, ale na základě konkrétních okolností. V jeho případě však z jeho chování není možno důvodnost takového postupu vyvodit. Dle stěžovatele zcela absentují konkrétní poznatky a okolnosti odůvodňující vazbu předstižnou. Z rozhodnutí Městského soudu v Praze pak nelze dovodit, proč není možno nahradit vazbu jiným zajišťovacím nástrojem. S ohledem na charakter činnosti, která je stěžovateli kladena za vinu pak nelze pominout ani fakt, že vazebním stíháním je mu znemožněno dokončit projekty a v důsledku toho dostát svým závazkům. S těmito námitkami se však soudy nevyrovnaly. K věci pak stěžovatel odkázal na judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva.
Účastník řízení, Obvodní soud pro Prahu 5, prostřednictvím soudce rozhodujícího ve věci, nevyužil svého práva vyjádřit se k ústavní stížnosti a omezil se na konstatování, že ústavní stížnost považuje za nedůvodnou.
K ústavní stížnosti se na základě výzvy vyjádřil za druhého účastníka - Městský soud v Praze předseda senátu 44 To. I ten uvedl, že ústavní stížnost nepovažuje za důvodnou, neboť soudy dostatečně odůvodnily vazební důvody. V podrobnostech odkázal nejen na odůvodnění napadených rozhodnutí, ale i na odůvodnění předcházejících rozhodnutí o vazbě. Městský soud v Praze se přitom vypořádal se všemi námitkami a jeho argumentace nebyla pouze formální. Dále uvedl, že dle jeho zjištění orgány činné v trestním řízení stále čekají na vyřízení žádosti o mezinárodní právní pomoc z Dánského království, a státní zástupkyně bude i nadále požadovat ponechání stěžovatele ve vazbě.
Vyjádření účastníků řízení poskytl Ústavní soud stěžovateli. Ten v replice uvedl, že nadále trvá na své ústavní stížnosti, přičemž vyjádření účastníků řízení nepovažuje za dostatečné, neboť nereagovali na předestřené námitky v ústavní stížnosti.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a spisy Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 37 Nt 1067/2012 a sp. zn. 37 Nt 1067/212, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.
Z napadených rozhodnutí i přeložených spisů je patrné, že proti stěžovateli bylo zahájeno trestní stíhání pro zvlášť závažný trestný čin podvodu podle ustanovení §209 odstavce 1 a odstavce 5 písmeno a) trestního zákoníku, kterého se měl dopustit tím, že od poškozené od konce roku 2010 do srpna 2011 vylákal postupně finanční půjčky v celkové výši 105.500.000,- Kč, které neuhradil, přičemž poškozené, jakožto svému věřiteli nesdělil, že proti němu byly nařízeny dvě exekuce na částku 30.500.000,- a 17.114.600,- Kč. Trestní stíhání proti němu bylo zahájeno dne 4. června 2012, usnesením ze dne 6. června 2012, sp. zn. 37 Nt 40/2012 byl vzat do vazby. Stěžovatel si opakovaně podal žádost o propuštění z vazby. První byla zamítnuta usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 30. července 2012, sp. zn. 37 Nt 267/2012; následnou stížnost zamítnul Městský soud v Praze dne 21. srpna 2012, sp. zn. 44 To 470/2012. O druhé žádosti bylo rozhodnuto napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 6. listopadu 2012, ve spojení s napadeným usnesením Městského soudu v Praze.
V ústavní stížnosti stěžovatel zopakoval svoji argumentaci uvedenou již v žádosti o propuštění z vazby, přičemž opakovaně konstatoval, že jeho jednání je nesprávně považováno za trestný čin, kterým však, dle jeho subjektivního přesvědčení, není, a proto není ani důvod pro držení ve vazbě.
Podle čl. 8 odstavce 5 Listiny nesmí být nikdo vzat do vazby, leč z důvodu a na dobu stanovenou zákonem a na základě rozhodnutí soudu. Podle ustanovení §67 trestního řádu smí být obviněný vzat do vazby, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava, že nastane některá ze specifikovaných okolností, přičemž dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo trestní stíhání zahájeno, byl spáchán, jedná se o trestný čin a existuje důvodné podezření, že trestný čin spáchal právě obviněný a s ohledem na obviněného či okolnosti případu nelze účelu vazby dosáhnout jiným způsobem.
Pro rozhodování o existenci vazebních důvodů jsou povolány obecné soudy, které mají nezbytné informace o aktuální situaci vyšetřování trestní věci. Je plně v jejich kompetenci, aby posoudily, zda existují či neexistují okolnosti pro uvalení vazby, potvrzení či nepotvrzení jejich důvodů a vydání příslušného rozhodnutí. Pracují přitom s konkrétními fakty individuálního případu, aniž by činily zobecňující či normativizující závěry. Řízení Ústavního soudu se pak zabývá právě posouzením toho, zda při vydání napadeného rozhodnutí nepochybil orgán veřejné moci způsobem zkracujícím účastníky v jejich zaručených právech, respektive zda k vydání rozhodnutí měl pravomoc a hodnověrné a přezkoumatelné důvody.
Posouzení intenzity obav obecnými soudy, respektive jejich deklarace v napadených rozhodnutích, není překročením jejich pravomocí. Jak Obvodní soud pro Prahu 5, tak i Městský soud v Praze se opakovaně zabývaly vazbou stěžovatele a opakovaně dospěly k přesvědčení, že existují jak důvodné obavy, tak i podmínky pro rozhodnutí o ponechání stěžovatele ve vazbě. Ústavní soud neshledal, že by v řízení, respektive v napadených rozhodnutích, soudy porušily právo na spravedlivý proces, upravené trestním řádem, že by překročily svěřené pravomoci, ani, že by se nevypořádaly s předloženými námitkami. Stěžovatel opakovaně předkládá shodné námitky, s nimiž se obecné soudy opakovaně vypořádaly, byť odkazem na svá předchozí rozhodnutí. Proto žádná okolnost, kterou stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, nesvědčí, že by postupem obecných soudů došlo k naříkaným zásahům do jeho základních práv. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
Podle ustanovení §43 odstavce 2 písmene a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. února 2013
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu