ECLI:CZ:US:2013:4.US.2309.13.1
sp. zn. IV. ÚS 2309/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti Le Thi Bay, zastoupené JUDr. Jiřím Gottweisem, advokátem se sídlem na adrese Brno, Kapucínské nám. 5, proti elektronickému platebnímu rozkazu vydanému Městským soudem v Brně ze dne 30. listopadu 2012 č. j. 232 EC 76/2012-17 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. dubna 2013 č. j. 16 Co 129/2013-29, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 29. července 2013, stěžovatelka podle ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení "rozsudku" Městského soudu v Brně ze dne 30. listopadu 2012 č. j. 232 EC 76/2012-17 s tvrzením, že obecné soudy porušily svým postupem právo stěžovatelky na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 232 EC 76/2012 bylo zjištěno, že žalobkyně Česká kancelář pojistitelů podala dne 5. listopadu 2012 návrh na vydání elektronického platebního rozkazu pro zaplacení 6 540 Kč a příslušenství, neboť stěžovatelka ani přes výzvu k úhradě zákonného příspěvku nepojištěných osobních vozidel ze dne 10. ledna 2012 a upomínky ze dne 16. dubna 2012, dlužnou částku neuhradila. Městský soud v Brně vydal dne 30. listopadu 2012 pod č. j. 232 EC 76/2012-17 elektronický platební rozkaz, kterým stěžovatelce uložil povinnost zaplatit částku 6 540 Kč se zákonným úrokem a rovněž jí uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 10 520 Kč, sestávající z odměny žalobkyně ve výši 9 720 Kč a zaplaceného soudního poplatku ve výši 800 Kč. Stěžovatelka podala proti vydanému elektronickému platebnímu rozkazu odvolání do části, kterou jí byla uložena povinnost k náhradě nákladů řízení, neboť jejich výši považovala za zcela zjevně nepřiměřenou složitosti případu. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 19. dubna 2013 č. j. 16 Co 129/2013-29 elektronický platební rozkaz ve výroku, kterým bylo rozhodnuto o uložené povinnosti stěžovatelky k náhradě nákladů řízení žalobkyni, potvrdil a stěžovatelce uložil povinnost nahradit žalobkyni na nákladech odvolacího řízení částku 800 Kč.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že výše přiznaných nákladů řízení je v jejím případě zcela zjevně nepřiměřená náročnosti a složitosti úkonu k dosažení zamýšlených účinků a oběma ve věci rozhodujícím soudům vytýkala, že nepřihlédly ke specifickým okolnostem případu, které mohly mít vliv na výši účelně vynaložených nákladů na vymáhání v podstatě bagatelní pohledávky, ani se nezabývaly otázkou, jakou povahu má vyplnění a podání návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu k věcně a místně příslušnému soudu z hlediska náročnosti a složitosti takového úkonu. Obecné soudy podle názoru stěžovatelky nerespektovaly judikaturu Ústavního soudu, konkrétně rozhodnutí vydaná pod sp. zn. II. ÚS 3011/11 a I. ÚS 988/12.
Ústavní soud byl v daném případě postaven před rozpor mezi petitem ústavní stížnosti a jejím obsahem. Ačkoli stěžovatelka napadla vydaný elektronický platební rozkaz odvoláním do výroku o nákladech řízení, zrušení vydaného usnesení Krajského soudu v Brně jako soudu odvolacího ze dne 19. dubna 2013 č. j. 16 Co 129/2013-29 v petitu nepožadovala, ani toto usnesení nepřiložila k ústavní stížnosti (§72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu). V pochybnostech jednal Ústavní soud ve prospěch stěžovatelky, neboť stěžovatelka v ústavní stížnosti usnesení odvolacího soudu citovala a vytýkala mu jeho, z jejího pohledu, vadné rozhodnutí. Je tedy zřejmé, že ústavní stížnost směřuje i proti tomuto usnesení odvolacího soudu, které je posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovatelce k ochraně jejích práv poskytuje (§72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Tato skutečnost nezakládá důvod k odmítnutí stížnosti, ale je odstranitelnou vadou návrhu. Ústavní soud pak vzhledem k předložené argumentaci nepovažoval za nutné vyzývat stěžovatelku k upřesnění petitu ústavní stížnosti ani k doručení kopie usnesení odvolacího soudu a má za to, že ústavní stížnost směřuje i proti usnesení odvolacího soudu.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a konstatuje, že argumenty, které stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, nevedou k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
Rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení ve vztahu k zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud již opakovaně zabýval a uvedl, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se mohou účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou roveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé [srov. usnesení ze dne 5. srpna 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307) a ze dne 3. února 2011 sp. zn. III. ÚS 106/11 in http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud zásadně stojí na stanovisku, že rozhodnutí uložené povinnosti k náhradě nákladů řízení spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů. Ústavnímu soudu rovněž nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěl. Připouštěnou výjimku představují situace, kdy vady rozhodnutí dosahují kvalifikované intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Ústavní soud je tedy oprávněn posoudit, zda postup nebo rozhodnutí obecných soudů při rozhodování o nákladech řízení vyhovovalo obecným požadavkům procesní spravedlivosti, obsaženým v hlavě páté Listiny, resp. v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Pozornost si zaslouží judikatura zvláště z poslední doby, kdy se Ústavní soud opakovaně vyjadřoval k otázce výše náhrady nákladů řízení v řízeních o bagatelních pohledávkách uplatňovaných hromadně. Za pozornost stojí v obecné rovině především nález ze dne 29. března 2012 sp. zn. I. ÚS 3923/11 a nález ze dne 25. července 2012 sp. zn. I. ÚS 988/12 (in http://nalus.usoud.cz), na který stěžovatelka odkazuje.
Právní řád a jeho interpretace Ústavním soudem zachovává soudům prostor, aby ve svých rozhodnutích zohlednily nejen okolnosti průběhu řízení, ale i případné chování účastníků a jejich poměry konstituované ještě před jeho zahájením (srov. ustanovení §143, §147 odst. 1, §150 a §151 odst. 2 o. s. ř.). Soudy při rozhodování o náhradě nákladů řízení jsou povinny posoudit účelnost právního zastoupení žalobce, zvláště ve specifických případech, kdy jde zaprvé o řízení, v němž proti rozsudku nalézacího soudu není odvolání přípustné (řízení o tzv. bagatelní věci), zadruhé jednotlivé žaloby se v zásadě liší jen údaji o žalovaných a žalované částce (jde o tzv. formulářovou žalobu), zatřetí jde o pohledávky ze smluv, kde jednou ze stran byl spotřebitel, začtvrté jde o smlouvu, nebo podmínky jiného právního důvodu k plnění, při nichž je spotřebitel fakticky vyloučen z možnosti sjednat si je s jiným obsahem (typicky půjde zejména o smlouvy o přepravě, dodávce tepla nebo energií, spotřebitelském úvěru, běžném účtu, o poskytování služeb informační společnosti, o poskytování služeb elektronických komunikací, o pojistné smlouvy, o regulační poplatek podle zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů). Pravidelným (nikoli nutným) rysem je, že právo na peněžní plnění vymáhá jiný než původní (originární) věřitel a žalobce s žalovanými pohledávkami obchoduje, přičemž očekává, že výše náhrady nákladů řízení bude soudem přiznána právě podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb.; symptomatické je dále, že zisk takového podnikatele není dán kupř. rozdíly cen při vlastním obchodování s pohledávkami, ale má být generován paušálně stanovenými náhradami nákladů soudního řízení, které v těchto případech významně převyšují skutečně vynaložené náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva (srov. nález sp. zn. I. ÚS 3923/11, bod 27). Uvedená nálezová judikatura se vztahuje k ústavním stížnostem oprávněných osob (věřitelů), v jejichž neprospěch obecný soud odpovídajícím způsobem krátil náhradu nákladů řízení, jakkoliv byli zastoupeni advokátem.
Jakékoliv závěry Ústavního soudu nelze aplikovat mechanicky, nýbrž vždy s posouzením konkrétních okolností případu. Řízení stěžovatelky v nyní posuzované věci se odvíjelo jiným způsobem než v rozhodnutích Ústavního soudu, na která stěžovatelka odkázala. Stěžovatelka se svou argumentací před odvolacím soudem neuspěla zejména z důvodu, že byla opakovaně (podáními ze dne 10. ledna 2012 a ze dne 16. dubna 2012) žalobkyní na dlužnou částku upozorněna, žalobkyně je původním věřitelem pohledávky a byť byl podán návrh na vydání elektronického platebního rozkazu, nelze mechanicky vycházet ze zjištění, že se jedná o úkony jednoduché, které by mohl provést pomocník příslušné kanceláře.
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka toliko polemizuje se závěry, které vyvodil krajský soud a ze strany Ústavního soudu se domáhá přehodnocení způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že tento soud se uloženou povinností k úhradě nákladů řízení podrobně zabýval, své rozhodnutí s přihlédnutím k charakteru sporu náležitě odůvodnil a v jeho rozhodování nelze spatřovat svévoli či nerespektování obecných principů soudního uvážení.
Rozhodnutí o uložené povinnosti k náhradě nákladů řízení obecnými soudy tak nevybočuje z ústavněprávních limitů a právní závěry, učiněné těmito soudy, jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzeného základního práva stěžovatelky zaručeného ústavním pořádkem České republiky.
K poukazu stěžovatelky na judikaturu Ústavního soudu pak lze uvést, že stěžovatelkou citovaná rozhodnutí na posuzovanou věc z důvodu odlišnosti jejich právního základu nedopadají.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 27. srpna 2013
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu