ECLI:CZ:US:2013:4.US.2349.13.1
sp. zn. IV. ÚS 2349/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 15. srpna 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudkyní zpravodajkou Michaelou Židlickou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. E., Věznice, P. O. Box 50, Horní Slavkov, právně zastoupeného advokátkou Mgr. Radmilou Švajglovou, U Mlékárny 290, Mariánské Lázně, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 12. 3. 2013 sp. zn. 3 T 23/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť jím měla být porušena jeho základní práva garantovaná Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel byl ústavní stížností napadeným pravomocným rozsudkem obvodního soudu uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle ustanovení §337 odst. 1 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. z.").
Stěžovatel se obrátil na příslušný obvodní soud a na okresní státní zastupitelství a požádal o prozkoumání zákonnosti rozsudku a rozhodnutí ve správním řízení. Obě podání stěžovatel datoval 12. 6. 2013. Stěžovatel má za to, že tato podání lze posoudit jako "jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení" ve smyslu ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Vzhledem k tomu, že o výše uvedeném podnětu stěžovatele ještě nebylo rozhodnuto, stěžovatel má za to, že lhůta k podání ústavní stížnosti je zachovaná.
Dále má stěžovatel za to, že tato ústavní stížnost je přípustná podle ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť jsou zde dány podmínky přesahu vlastních zájmů stěžovatele. Obvodní soud pochybil především v tom, že o trestu rozhodoval na základě chybných údajů. Ve výpisu z rejstříku trestů bylo nesprávně uvedeno, že stěžovatel byl v minulosti odsouzen pro trestný čin loupeže, přičemž ve skutečnosti byl odsouzen toliko pro trestný čin podílnictví. K podnětu stěžovatele Ministerstvo spravedlnosti zajistilo nápravu v rejstříku trestů a vyrozumělo o tom stěžovatele podáním ze dne 23. 5. 2013. Stěžovatel má za to, že v důsledku výše zmíněného chybného údaje v rejstříku trestů, který chybně vykazoval trest za trestný čin s vyšší trestní sazbou, než je trestní sazba za podílnictví, obvodní soud vyměřil stěžovateli nesprávný trest.
II.
Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální náležitosti ústavní stížnosti, stanovené zákonem o Ústavním soudu. K těmto formálním náležitostem patří především přípustnost ústavní stížnosti a dodržení zákonné lhůty pro její podání.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. Princip subsidiarity ústavní stížnosti má formální a materiální rozsah a je stanoven v §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Formální rozsah se odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků sloužících k ochraně práva před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, kdy navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny opravné prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. Procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se ve smyslu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení (viz usnesení sp. zn. II. ÚS 1171/13, II. ÚS 348/11, III. ÚS 1384/09, II. ÚS 348/11 dostupné v databázi NALUS). Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí je zřejmé, že stěžovatel veškeré dostupné opravné prostředky nevyužil, neboť proti prvoinstančnímu rozsudku nepodal odvolání. Navíc se stěžovatel tohoto opravného prostředku dobrovolně vzdal, když prohlásil, že netrvá na vyhotovení odůvodnění, a současně prohlásil, že si nepřeje, aby v jeho prospěch podaly odvolání jiné oprávněné osoby.
Podle ustanovení §75 odst. 2 písm. a) uvedeného zákona Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele podle §75 odst. 1 uvedeného zákona, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo. Stěžovatel se domnívá, že by se v jeho věci měla aplikovat výjimka stanovená v §75 odst. 2.
Pokud jde o posuzování podmínek aplikace ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, je třeba poukázat na kritéria stanovená v dosavadní judikatuře; Ústavní soud v minulosti vyložil, že citované ustanovení představuje výjimku z obecného pravidla přípustnosti ústavní stížnosti, kterou je však třeba vykládat restriktivním způsobem. Vedle dodržení jednoroční lhůty je podmínkou pro přijetí ústavní stížnosti, nesplňující předpoklady přípustnosti, i podstatný přesah vlastních zájmů stěžovatele z hlediska jejího významu [srov. např. nález ze dne 22. 10. 2003 IV. ÚS 599/02, Sb. n. u., sv. 31, str. 101 (109); usnesení ze dne 21. 8. 2003 IV. ÚS 242/03, http://nalus.usoud.cz; z komentářové literatury srov. Wagnerová, Dostál, Langášek, Pospíšil: Zákon o Ústavním soudu, ASPI, a. s., 2007, str. 385 a násl.; Filip, Holländer, Šimíček: Zákon o Ústavním soudu - Komentář, 2. vydání, C. H. Beck 2007, str. 574 a násl.] (usnesení IV. ÚS 836/09 dostupné v databázi NALUS).
Námitky stěžovatele zmíněný výjimečný ráz nemají. Stěžovatel pouze zpochybňuje jeden z důkazních prostředků, z něhož měl obvodní soud vycházet při ukládání trestu. Ústavní soud je tak stavěn do role další superrevizní instance trestního soudnictví, jež mu ovšem nepřísluší. Úkolem Ústavního soudu je toliko ochrana ústavnosti (článek 83 Ústavy České republiky); není orgánem činným v trestním řízení a nemůže tyto orgány nahrazovat.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako nepřípustnou, neboť nebyl shledán důvod k postupu podle §75 odst. 2 uvedeného zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. srpna 2013
Michaela Židlická, v. r.
soudce zpravodaj