ECLI:CZ:US:2013:4.US.2353.13.1
sp. zn. IV. ÚS 2353/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Vlastou Formánkovou o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Františka Penka, zastoupeného JUDr. Pavlem Šonkou, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Táboře, Roháčova 2614, směřující proti výroku I. a výroku IV. rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře č. j. 15 Co 753/2012-313, 15 Co 194/2013-313 ze dne 30. dubna 2013 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným podle zákona o Ústavním soudu se stěžovatel s odkazem na zásah do svého práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod domáhal zrušení v záhlaví citovaných výroků rozhodnutí.
Před tím, než Ústavní soud přikročí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda jsou splněny všechny materiální a formální podmínky jejího projednání.
Ústavní soud se v prvé řadě zabýval otázkou přípustnosti ústavní stížnosti, a to i s ohledem na novelizaci ust. §237 občanského soudního řádu a ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, provedenou v obou případech zákonem č. 404/2012 Sb. K vydání ústavní stížností napadených výroků rozhodnutí odvolacího soudu totiž došlo po 1. lednu 2013, tedy za účinnosti nové právní úpravy, která je v souladu s přechodnými ustanoveními čl. II odst. 1 a 7 a čl. IV odst. 1 posledně uvedeného zákona určující i pro posouzení přípustnosti dovolání nebo ústavní stížnosti proti tomuto rozhodnutí.
Ústavní soud již mnohokrát konstatoval, že pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). To znamená, že k věcnému projednání ústavní stížnosti může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu právní řád k ochraně jeho práva poskytuje, vyčerpal. V opačném případě by byla ústavní stížnost podle ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná.
Uvedený princip se před nabytím účinnosti zákona č. 404/2012 Sb. neuplatnil bezvýjimečně. Stěžovatel totiž nebyl povinen vyčerpat i mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném do 31. prosince 2012). Bylo tedy jen na uvážení stěžovatele, zda takový prostředek využije či nikoli. Zákonem č. 404/2012 Sb. byl však §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu od 1. ledna 2013 změněn tak, že na rozdíl od dosavadní právní úpravy musí být nově vyčerpán i tento mimořádný opravný prostředek. I nadále nicméně platí, že pakliže následně došlo k jeho odmítnutí pro nepřípustnost z důvodu závisejícího na uvážení příslušného soudu, je stěžovateli zachována lhůta k podání ústavní stížnosti i proti rozhodnutí odvolacího soudu, popř. rozhodnutí soudu prvního stupně.
S ohledem na výše uvedené je tak dle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (ve znění zákona č. 404/2012 Sb.), ve spojení s ustanovením §237 občanského soudního řádu (ve znění zákona č. 404/2012 Sb.) v projednávané věci posledním procesním prostředkem, který stěžovateli zákon k ochraně jeho práva poskytuje, dovolání. Podle ust. §237 občanského soudního řádu (ve znění zákona č. 404/2012 Sb.) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Ústavní soud dospěl k závěru, že v případě v záhlaví citovaných výroků se neuplatní žádná z výjimek uvedených v §238 občanského soudního řádu (ve znění zákona č. 404/2012 Sb.), která by obecně vylučovala přípustnost dovolání proti nim.
Ústavní soud zjistil, že stěžovatel proti v záhlaví citovaným výrokům navíc podal dne 15. července 2013 dovolání, o kterém nebylo dosud rozhodnuto.
Ústavní soud dospěl tedy k závěru, že stěžovatel v projednávané věci před podáním ústavní stížnosti nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, a jeho ústavní stížnost je tak dle ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná.
Ústavní soud se pro úplnost zabýval naplněním podmínek ust. §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, avšak splnění žádné z nich neshledal a stěžovatel jejich existenci ani netvrdil.
Odmítnutí ústavní stížnosti pro nepřípustnost stěžovatele nikterak nepoškozuje, neboť ten může poté, co bude Nejvyšším soudem o jeho dovolání rozhodnuto, podat novou ústavní stížnost, přičemž mu s ohledem na ust. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu lhůta pro podání ústavní stížnosti zůstane zachována.
Vzhledem ke všem výše uvedeným skutečnostem tedy Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost jako nepřípustný návrh odmítl.
S ohledem na nezbytnost odmítnutí ústavní stížnosti Ústavní soud nevyzýval stěžovatele k odstranění vady jeho podání spočívající v tom, že v plné moci advokáta není v souladu s ust. §31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu výslovně uvedeno, že je udělena pro zastupování před Ústavním soudem, neboť odstranění této vady by na rozhodnutí Ústavního soudu nemohlo ničeho změnit.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. srpna 2013
Vlasta Formánková v.r.
soudkyně zpravodajka