ECLI:CZ:US:2013:4.US.2380.13.1
sp. zn. IV. ÚS 2380/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické, soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje JUDr. Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti V. D., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Ortmanem, advokátem se sídlem Hořovice, Husovo nám. 65/2, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 17. 7. 2012 sp. zn, 50 T 74/2009, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2013 sp. zn. 6 To 586/2012 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2013 č. j. 7 Tdo 415/2013-44, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 5, čl. 37 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Shora označeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 byl stěžovatel uznán vinným trestným činem týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1, 2 písm. b) trestního zákona, za který byl odsouzen podle §215a odst. 2 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání 24 měsíců a pro výkon trestu byl zařazen do věznice s dozorem. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel a jeho otec odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 1. 2013 tak, že zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. d), e) odst. 2 trestního řádu ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu. Znovu rozhodl podle §259 odst. 3 trestního řádu tak, že stěžovatele odsoudil podle §215a odst. 2 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání 24 měsíců, jehož výkon mu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 5 let za současného vyslovení dohledu pracovníka probační a mediační služby. Zároveň uložil stěžovateli povinnost, aby se během zkušební doby podmíněného odsouzení s dohledem podrobil dlouhodobé odborné a systematické psychoterapii, která by mu umožnila náhled a korigování jeho chování v psychoterapeutickém zařízení, jehož výběr podléhá souhlasu soudu prvního stupně. Dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 21. 5. 2013.
Trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě se stěžovatel dopustil tím, že stručně řečeno od 1. 6. 2004 do 19. 12. 2008 po dobu vzájemného soužití ve společně obývaném domě fyzicky i psychicky trýznil svou družku, kterou opakovaně v krátkých časových intervalech fyzicky a psychicky napadal tak, že s ní jednal ponižujícím způsobem, a to i před její nezletilou dcerou. Jeho jednání, spočívající v neustálém urážení, vyhrožování a bití poškozené vyvrcholilo v noci ze dne 18. 12. na 19. 12. 2008, kdy poškozené vyhrožoval usekáním prstů a rozložením v kyselině a dále ji ohrožoval. Poté se poškozené za pomoci příbuzných podařilo dům stěžovatele opustit.
Stěžovatel v ústavní stížnosti především namítá, že jeho jednání nenese znaky týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1, 2 písm. b) trestního zákona, neboť se nedopouštěl svého jednání vůči poškozené po celou dobu uvedenou ve skutkové větě. Uvádí, že Nejvyšší soud odmítl jeho argumentaci, že na jednání stěžovatele nemůže být nahlíženo jako na jeden celek, když poškozená několikrát odešla ze společně obývaného domu a společné soužití bylo opakovaně přerušeno a jednání stěžovatele vůči poškozené ztrácelo na intenzitě. Podle stěžovatele, pokud se poškozená ze svého rozhodnutí sama vrátila k soužití s ním, pak nelze dovozovat, že by byla při tomto návratu vystavena psychickým útrapám. Stěžovatel dále tvrdí, že právní závěry trestních soudů vyvozených ze skutkových zjištění jsou zatíženy libovůlí, výpovědi svědků byly hodnoceny selektivně v jeho neprospěch. V důsledku těchto pochybení mělo dojít k porušení zásady rovnosti stran a k narušení práva na spravedlivý proces.
Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na niž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených trestními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdy napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku.
Na základě podkladů Ústavní soud zjistil, že podstatou návrhu stěžovatele je jeho opětovná polemika s rozhodnutími trestních soudů o jeho vině.
Ústavní soud v rozhodnutí trestních soudů nenašel pochybení, která by svědčila o zásahu do základních práv stěžovatele. Nelze abstrahovat od skutečnosti, že celá věc prošla všemi stadii řízení před soudy, včetně Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud ve svém odmítavém usnesení pak přesvědčivě reagoval na všechny námitky a argumenty stěžovatele, které znovu předložil v ústavní stížnosti.
K námitce stěžovatele, že jeho jednání nenese znaky týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1, 2 písm. b) trestního zákoníku, neboť se nedopouštěl svého jednání vůči poškozené po celou dobu uvedenou ve skutkové větě, se Nejvyšší soud přesvědčivě a podrobně vyjádřil. S odkazem na soudní praxi mimo jiné zdůraznil, že vzhledem k tomu, že již vlastní týrání jako zlé nakládání se vyznačuje určitým trváním, musí se při páchání takového činu jednat o dobu trvání řádově v měsících. Pro posouzení otázky, zda se pachatel trestného činu týrání osoby podle §215a trestního zákona dopouštěl takového činu "po delší dobu", je však určující nejen celková doba týrání, ale je třeba přihlédnout též ke konkrétnímu způsobu provedení činu, intenzitě týrání, jeho četnosti apod.
Nejvyšší soud srozumitelně a logicky zdůvodnil svůj závěr, že vzhledem k tomu, že z popisu skutku evidentně vyplývá naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu týrání osoby podle §215a trestního zákona, jsou námitky stěžovatele zjevně neopodstatněné. Ústavní soud v dalších podrobnostech odkazuje na obsáhlé a vyčerpávající odůvodnění dovolacího soudu, neboť není třeba znovu opakovat argumenty vztahující se k námitkám stěžovatele.
V projednávané věci Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že došlo k porušení některého z ústavně zaručených principů práva na spravedlivý proces. Tvrzení stěžovatele o porušení zásad podle hlavy páté Listiny a nezákonném postupu soudu není ničím podloženo. Skutečnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.
Ústavní soud na základě výše uvedeného ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. listopadu 2013
JUDr. Michaela Židlická
předsedkyně senátu Ústavního soudu