ECLI:CZ:US:2013:4.US.239.13.1
sp. zn. IV. ÚS 239/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného, ve věci stěžovatelky Libuše Jančíkové, zastoupené JUDr. Mgr. Marcelem Petráskem M.B.A. LL.M., advokátem se sídlem Palackého 715/15, Praha 1, o ústavní stížnosti proti níže specifikované části výroku II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2011 č. j. 24 Co 2/2011-748 a proti výroku I. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2012 č. j. 28 Cdo 2903/2012-835, pokud jím bylo zamítnuto dovolání stěžovatelky, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dne 18. 1. 2013 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující základní podmínky projednatelnosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výroku I. v záhlaví citovaného rozsudku Nejvyššího soudu, pokud jím bylo zamítnuto její dovolání. Dále se stěžovatelka domáhá zrušení výroku II. v záhlaví citovaného rozsudku Městského soudu v Praze, pokud v jeho relevantní části bylo určeno, že stěžovatelka není vlastnicí v tomto výroku specifikovaných pozemků nacházejících se v katastrálním území Zličín, v obci hlavního města Prahy.
V řízení před obecnými soudy šlo přitom o řízení o vydání pozemků stěžovatelce podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"). Obecné soudy k části pozemků určily stěžovatelku jako vlastníka, k části pozemků ovšem nikoliv. Tím ale mělo podle stěžovatelky dojít k porušení jejího základního subjektivního práva garantovaného jí zejména čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41) či sjednocovat jejich judikaturu. To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy); ani skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; protože Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, je jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydaných) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.
Na základě námitek stěžovatelky se Ústavní soud zabýval ústavností řízení před obecnými soudy, ze kterých vzešla napadená rozhodnutí (jejich jednotlivé výroky, resp. části výroků). Podle zjištění Ústavního soudu základní práva stěžovatelky nebyla porušena. Státní moc byla uplatněna v souladu se zákonem, postavení stěžovatelky jako účastníka řízení bylo plně respektováno. Soudy provedly důkazy, jimiž zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho podle zásady volného hodnocení důkazů právní závěry, které jsou v souladu s obecným právem. Tyto závěry pak správně aplikovaly.
V napadených rozhodnutích je tak podle názoru Ústavního soudu dostatečně vysvětleno, proč je za zemědělský půdní fond ve smyslu §1 odst. 1 zákona o půdě považován majetek, který byl k hospodaření "toliko" užíván (srovnej například strana 9 rozsudku odvolacího soudu). Stejně tak je podle Ústavního soudu v napadených rozhodnutích dostatečně vysvětleno, proč je nutno některé pozemky považovat za zastavěné ve smyslu §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, byť ve smyslu právě citovaného ustanovení zahájení stavby do dvou let od vydání stavebního povolení lze toliko důvodně předpokládat (srovnej například strana 33 rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 z 8. 10. 2010 č. j. 20 C 500/2003-634).
Dle výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými částmi výroků rozhodnutí obecných soudů nebyla porušena základní práva (svobody) stěžovatelky daná ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána.
Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 11. února 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu