ECLI:CZ:US:2013:4.US.2408.13.1
sp. zn. IV. ÚS 2408/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti Mgr. Martiny Tetzeliové, zastoupené JUDr. Martinem Vychopeněm, advokátem se sídlem na adrese Benešov, Masarykovo nám. 225, proti rozhodnutí kárného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 27. května 2013 č. j. 15 Kse 9/2012-137, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 6. srpna 2013, stěžovatelka podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení výroku II. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 27. května 2013 č. j. 15 Kse 9/2012-137 s tvrzením, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces podle čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), dále právo uvedené v čl. 11 Listiny a právo zaručené v čl. 37 Listiny, podle něhož jsou si v řízení všichni účastníci rovni.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Nejvyššího správního soudu sp. zn. 15 Kse 9/2012 (dále jen "soudní spis") bylo zjištěno, že ministr spravedlnosti České republiky podal dne 18. června 2012 u Nejvyššího správního soudu jako soudu kárného podle ustanovení §3 zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů, ve znění pozdějších předpisů, návrh kárného žalobce - ministra spravedlnosti na zahájení kárného řízení se stěžovatelkou. Další návrhy na zahájení kárného řízení byly kárným žalobcem doručeny kárnému soudu dne 30. srpna 2012 a 27. března 2013 (sp. zn. 15 Kse 15/2012 a sp. zn. 15 Kse 2/2013). Vzhledem k tomu, že skutky ve všech návrzích obsažené dílem naplňovaly stejnou skutkovou podstatu kárného provinění, byly spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení, jakož i stejným předmětem útoku i blízkou časovou souvislostí, projednal kárný senát všechny uvedené návrhy ve společném řízení pod sp. zn. 9/2012. Rozhodnutím napadeným ústavní stížností pak kárný senát Nejvyššího správního soudu uznal stěžovatelku jako soudní exekutorku vinnou tím, že závažným způsobem a opakovaně porušila své povinnosti při výkonu exekuční činnosti stanovené právním předpisem a tím spáchala kárné provinění podle ustanovení §116 odst. 2 písm. a) zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), ve znění účinném do 31. prosince 2012 (výrok I.) a podle §116 odst. 3 písm. c) exekučního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2012, jí za toto provinění uložil pokutu 2 000 000 Kč splatnou ve lhůtě šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí (výrok II.).
Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyslovila nesouhlas s výrokem II. napadeného rozhodnutí a namítala, že při úvaze o výměře pokuty nebyla vzata v úvahu její majetková situace. Absenci zohlednění jejích majetkových a osobních poměrů považuje za extrémní exces, který přesahuje pod aspektem zákazu svévole do ústavněprávní roviny. Kárnému senátu dále vytýká, že nezohlednil její obhajobu v tom smyslu, že úřad vykonávala krátce (soudní exekutorkou byla jmenována ke dni 24. června 2010), aniž uvedl, proč tuto obhajobu nebere v úvahu. Kárný senát ani nevycházel z tvrzení stěžovatelky o výši jejího ročního příjmu (za rok 2011 částka 93 440 Kč, za rok 2012 částka 119 113 Kč) a ze skutečnosti, že k daňovému přiznání nepředložila "zásadní přílohy" vyvodil, že předložené daňové přiznání obsahuje zavádějící údaje. Výše pokuty byla podle názoru stěžovatelky určena spekulativně, neboť nebyla brána v úvahu finanční náročnost chodu úřadu stěžovatelky ani možnost, že stěžovatelka z určité nezkušenosti vynakládala větší finanční prostředky na nikoliv nezbytné úkony (asistenční a detektivní služby). V této souvislosti stěžovatelka odkázala na analogický případ řešený Nejvyšším správním soudem pod sp. zn. 14 Kse 4/2012, kdy Nejvyšší správní soud řádně odůvodnil jak majetkové poměry kárně obviněného soudního exekutora, tak minimální dopady do majetkové sféry dotčených subjektů. Uložený trest považuje stěžovatelka ve své podstatě za likvidační a nedobytný, což je zcela zřejmě v příkrém rozporu s účelem peněžitého trestu. Stěžovatelka má rovněž za to, že její kárná odpovědnost je objektivizována, neboť je jí ukládán trest za jednání třetích osob. Nesouhlasí proto se závěrem napadeného rozhodnutí (str. 149), podle něhož její nečinností, která měla spočívat v tom, že nekontrolovala a nedohlížela na práci svých zaměstnanců, je dán kauzální nexus s následkem, který v konečném důsledku nastal, tedy provádění exekuce nezákonným způsobem, a to i psychickým nátlakem třetí osoby. Na podporu svých tvrzení odkázala stěžovatelka na nálezy Ústavního soudu vydané pod sp. zn. III. ÚS 126/04, III. ÚS 303/04, II. ÚS 539/02 a IV. ÚS 221/04.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a konstatuje, že argumenty, které stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, nevedou k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
Pochybení tohoto charakteru v přezkoumávané věci Ústavní soud nezjistil. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soud se celou věcí řádně zabýval, své rozhodnutí zcela logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnil a podrobně rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování, a to včetně rozhodování o výši uložené pokuty, řídil (č. listu 151 a 152 soudního spisu) a podle kterých zákonných ustanovení postupoval. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka toliko nesouhlasí se závěry, které kárný senát Nejvyššího správního soudu vyvodil ve vztahu k výši uložené pokuty, a ze strany Ústavního soudu se domáhá přehodnocení způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího názoru. K námitkám obsaženým v ústavní stížnosti je možno podotknout, že Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat hodnocení důkazů provedených obecnými soudy, stejně tak mu nepřísluší nahrazovat hodnocení obecných soudů (tj. skutkové a právní posouzení věci) svým vlastním. Kárný senát Nejvyššího správního soudu dostatečně srozumitelně stěžovatelce vyložil, že kárné provinění podle §116 odst. 2 exekučního řádu nevyžaduje úmyslné zavinění, a že kárná odpovědnost soudních exekutorů je objektivní odpovědností za jednání jeho zaměstnanců i v případech, kdy soudní exekutor nebyl přítomen na místě samém (srov. §13 exekučního řádu). Ústavní soud považuje odůvodnění napadeného rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelné a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů přitom neshledal žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto lze bez dalšího odkázat na podrobné odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Ústavní soud se nemohl ztotožnit ani s námitkou stěžovatelky, že bylo porušeno její právo na rovnost účastníků v řízení. Evropský soud pro lidská práva ve svém rozsudku Stratis Andreadis a Řecké rafinérie Stran proti Řecku ze dne 9. prosince 1994 (stížnost č. 13427/87:46) upřesnil ve své judikatuře požadavek rovnosti zbraní ve smyslu spravedlivé rovnováhy mezi stranami. V rozepřích a protichůdných soukromých zájmech tato rovnost znamená, že každé straně musí být poskytnuta přiměřená možnost svou věc presentovat - za podmínek, které ji neuvedou do podstatně nevýhodného postavení vůči jejímu protivníkovi (srov. Listina základních práv a svobod, Komentář, Wagnerová, Šimíček, Langášek, Pospíšil a kolektiv, Wolters Kluwer, 2012, str. 785). Z obsahu soudního spisu pak vyplývá, že stěžovatelce v uplatnění jejích procesních práv bráněno nebylo a v tomto ohledu Ústavní soud žádná pochybení v posuzované věci nezjistil. Jak kárný senát Nejvyššího správního soudu uvedl v odůvodnění napadeného rozhodnutí (č. listu 152 soudního spisu), nemohl při zvažování výše pokuty vycházet z tvrzení stěžovatelky o tom, že její roční příjem činní cca 93 000 Kč. Stěžovatelka na podporu svého tvrzení doložila ke svému vyjádření ve věci sp. zn. 15 Kse 9/2012 daňové přiznání k dani z příjmů fyzických osob za rok 2011, v němž je na ř. 42 uveden základ daně 93 440 Kč. Základ daně však nic nevypovídá o jejích skutečných příjmech. Bylo tedy zcela na stěžovatelce, aby hodnověrným způsobem doložila své příjmy a majetkové poměry. Pokud tak neučinila, nelze tuto skutečnost podle názoru Ústavního soudu přičítat k tíži soudnímu rozhodnutí. Při zvažování výše pokuty kárný senát Nejvyššího správního soudu pak přihlédl i k tomu, že stěžovatelka nebyla dosud kárně potrestána, na druhou stranu vzal v potaz i to, že kárné řízení bylo vedeno ohledně třech samostatných kárných návrhů, podaných kárným žalobcem, které byly projednány společně. Při jejich samostatném projednání by se tedy fakticky jednalo již o třetí kárné provinění, neboť ve všech případech byla kárně obviněná shledána vinou.
Z obecného pohledu si je pak třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Jestliže stěžovatelka nesouhlasí se závěry učiněnými ve věci rozhodujícím soudem ve výroku II., nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou.
Uvedené závěry nejsou ani v rozporu s rozhodnutími Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu, na která stěžovatelka v ústavní stížnosti odkázala, neboť na nyní projednávaný případ nedopadají.
Stěžovatelce se nezdařilo doložit porušení jejích ústavně zaručených práv, proto Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 11. září 2013
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu