ECLI:CZ:US:2013:4.US.2443.12.1
sp. zn. IV. ÚS 2443/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Vlastou Formánkovou o ústavní stížnosti stěžovatelky Růženy Weiglové, zastoupené JUDr. Hanou Rámešovou, advokátkou se sídlem na adrese Brno, Kounicova 13, proti výroku II. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. února 2012 č. j. 16 Co 282/2010-369, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 27. června 2012, se stěžovatelka domáhala podle ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí (jeho II. výroku) s tvrzením, že napadeným výrokem bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na právní pomoc ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny a právo na rovnost účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny.
Z předložené ústavní stížnosti a přiložených příloh Ústavní soud zjistil, že Okresní soud Brno-venkov rozsudkem ze dne 29. března 2010 č. j. 7 C 214/2008-317 na základě žaloby podané stěžovatelkou proti žalovanému Milanu Svobodovi o určení vlastnického práva k nemovitostem rozhodl tak, že stěžovatelka je výlučnou vlastnicí části pozemku parc. č. X1 v obci a k. ú. Blučina o výměře 487 m2 podle geometrického plánu ze dne 8. listopadu 1987 (výrok. I.), zamítl žalobu, aby bylo určeno, že stěžovatelka je výlučnou vlastnicí k další části pozemku parc. č. X1 tamtéž o výměře 33 m2 (výrok II.) a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit stěžovatelce náklady řízení ve výši 50 % částkou 32 362,50 Kč (výrok III.). K odvolání podanému oběma procesními stranami Krajský soud v Brně jako soud odvolací změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že stěžovatelka je výlučnou vlastnicí pozemků parc. č. X1 o výměře 520 m2 a parc. č. X2 o výměře 128 m2 k. ú. a obec Blučina (výrok I.) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů (výrok II.).
Stěžovatelka napadla rozsudek odvolacího soudu co do výroku II., kterým tento soud rozhodl o náhradě nákladů řízení. V ústavní stížnosti pak namítala, že rozhodnutí odvolacího soudu považuje za překvapivé, neboť má za to, že se svých práv a oprávněných nároků domáhala důvodně. Celá věc byla podle jejího názoru mimořádně obtížná, skutkově složitá a pro stěžovatelku psychicky zničující s tím, že ve věci bylo navrhováno s odkazem na §18 odst. 2 vyhlášky č. 484/2000 Sb., aby sazba odměny byla soudem přiměřeně zvýšena. Podle tvrzení stěžovatelky činí na ni napadené rozhodnutí dojem, že nikoliv důvody hodné zvláštního zřetele, ale zejména složitost výpočtu nákladů řízení za tak dlouhou dobu a před soudy různých instancí, vedla krajský soud k tomuto závěru vylovenému ve výroku II. napadeného rozsudku. K tomu stěžovatelka uvedla, že žalovaný jako syn úspěšného podnikatele nikterak nestrádá a jeho majetková situace mu umožňuje uhradit náklady řízení před soudy všech stupňů.
Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2013 sp. zn. 22 Cdo 2675/2012 se podává, že proti napadenému rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. února 2012 č. j. 16 Co 282/2010-369 podal žalovaný dovolání. Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení z důvodu, že odvolací soud při hodnocení důkazů pominul skutečnosti, které ze spisu vyplývaly a jeho skutkové zjištění o výměře sporného pozemku nemá oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř.).
Ústavní soud nejprve posoudil, zda jsou splněny podmínky jeho projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.
Ústavní soud setrvale judikuje, že ústavní stížností lze napadat především konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, neboť ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. listopadu 1995; N 78/4 SbNU 243). Výjimky, které z tohoto pravidla připustil, se týkaly přezkumu rozhodnutí, která uzavírají určitou část řízení nebo která řeší dílčí procesní otázku, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo; to však pouze pokud jsou taková rozhodnutí způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele a pokud je námitka porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod koncentrována jen do tohoto stadia řízení a nemohla by již být, v rámci dalšího řízení (např. při uplatňování procesních prostředků proti meritorním rozhodnutím), efektivně uplatněna. Takovou výjimku však projednávaný případ nepředstavuje.
Rozhodnutí napadené ústavní stížností bylo zrušeno rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2013 sp. zn. 22 Cdo 2675/2012, proto není v řízení rozhodnutím konečným, proti němuž by bylo možno brojit ústavní stížností.
Ústavní soud respektuje princip subsidiarity, jeden ze základních principů ústavního soudnictví, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Ústavní soud tak může do činnosti obecných soudů zasáhnout jen v případě, že v jejich rozhodování shledá porušení základních práv a svobod stěžovatele a pouze tehdy, není-li možné nápravu zjednat před obecnými soudy samými.
Z těchto skutečností pak nelze než dovodit, že ústavní stížnost byla podána předčasně a jedná se tudíž o návrh nepřípustný podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 12. září 2013
Vlasta Formánková v.r.
soudkyně zpravodajka