ECLI:CZ:US:2013:4.US.248.12.1
sp. zn. IV. ÚS 248/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Ing. Barbary Kočí a 2) Ing. Jaroslava Novotného, obou zastoupených Mgr. Tomášem Rašovským, advokátem, AK se sídlem Kotlářská 51a, 602 00 Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 10. 2011 č. j. 14 Co 158/2011-545 a jiným zásahům Okresního soudu v Břeclavi takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou a posléze doplněnou ústavní stížností napadli stěžovatelé shora označené soudní rozhodnutí a jiné zásahy Okresního soudu v Břeclavi, v nichž spatřovali porušení svého práva na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na rodinný život ve smyslu ustanovení čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Konkrétně stěžovatelé Okresnímu soudu v Břeclavi vytknuli, že dle jejich názoru došlo k porušení jejich ústavně garantovaných práv (zejména práva na ochranu rodinného života) již tím, že jeden z nich (Ing. Jaroslav Novotný) nebyl připuštěn jako obecný zmocněnec stěžovatelky do řízení vedeného Okresním soudem v Břeclavi pod sp. zn. 8 C 262/2006.
Okresní soud v Břeclavi dále údajně porušil právo stěžovatelky na spravedlivý proces tím, že dosud nerozhodl o přípustnosti podání, označeného "8C 262/2006, návrh na změnu návrhu", předaného mu dne 23. 1. 2007, porušil jejich základní právo na spravedlivý proces.
Stěžovatelé konečně ve svém podání předestřeli rozsáhlou argumentaci upínající se k tvrzené protiústavnosti napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně. Krajskému soudu stěžovatelé vytknuli celou řadu pochybení, mimo jiné nesprávný výpočet odměny advokáta, opomenutí jejich důkazních návrhů a obecně nedůsledný postup v řízení či skutečnost, že se soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí opíral o nedostatečně prokázaný skutkový stav.
Obsah ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí, jakož i průběh předcházejícího řízení před soudy, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžované rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
II.
II. a)
Ústavní soud se nejprve zaměřil na posouzení naplnění podmínek věcné projednatelnosti návrhu ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, (...) bylo porušeno její základní právo nebo svoboda. Aktivní legitimace k podání ústavní stížnosti je tudíž omezena na účastníky řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno [k tomu srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 74/99 ze dne 11. 5. 1999 (U 34/14 SbNU 329)]. Ústavní soud v tomto kontextu dospěl k závěru, že 2. stěžovatel (Ing. Jaroslav Novotný) není osobou oprávněnou k podání ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně, neboť byl toliko vedlejším účastníkem řízení před tímto soudem a v předmětném řízení ani nebylo jednáno o jeho hmotných právech a povinnostech (rozhodnutí v tomto řízení se tudíž nijak neprojevilo v jeho právní sféře a on sám ani netvrdil, že by s ním jako s účastníkem řízení mělo být jednáno).
Ve vztahu k tvrzenému zásahu spočívajícímu v tom, že Okresní soud v Břeclavi dosud nerozhodl o přípustnosti podání označeného "8C 262/2006, návrh na změnu návrhu", Ing. Jaroslav Novotný svou aktivní legitimaci netvrdil. S ohledem na uvedené proto Ústavní soud považoval Ing. Jaroslava Novotného za osobu oprávněnou k podání ústavní stížnosti pouze v rozsahu směřujícím proti zásahu spočívajícímu v tom, že nebyl připuštěn jako obecný zmocněnec stěžovatelky do řízení vedeného Okresním soudem v Břeclavi pod sp. zn. 8 C 262/2006.
II. b)
V rozsahu směřujícím proti zásahům Okresního soudu v Břeclavi spočívajícím v nerozhodnutí o přípustnosti návrh na změnu návrhu a nepřipuštění 2. stěžovatele jako vedlejšího účastníka řízení před soudem prvního stupně je pak ústavní stížnost nepřípustná.
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně dovodil, že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu jsou vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem.
Ústavní soud není součástí soustavy orgánů veřejné moci, a proto do jejich činnosti zasahuje toliko v případě, kdy náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná. Tato zásada je vyjádřena v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
Shora označené zásahy, proti nimž ústavní stížnost mimo jiné směřovala, svou povahou spadají do kategorie dílčích postupů v řízení, proti nimž ústavní stížností zásadně brojit nelze. Námitky proti postupu soudu prvního stupně mohly být (a částečně též byly) uplatněny v rámci odvolání proti rozsudku tohoto soudu. Domnělá protiústavnost postupu soudu prvního stupně proto nemůže být posuzována sama o sobě, neboť byla pro účely řízení před Ústavním soudem konzumována rozhodnutím soudu odvolacího (tj. pravomocného meritorního rozhodnutí), k jehož přezkumu Ústavní soud v souladu se zásadou subsidiarity již přistoupit smí.
Ústavní soud zdůrazňuje, že ač ústavní stížnost ve shora vymezeném rozsahu označil za formálně nepřípustnou, zabýval se obsahem uplatněných námitek v rámci posuzování důvodnosti návrhu na zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně.
II. c)
Pokud se týče návrhu na zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně, dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o návrh formálně bezvadný a včasný, podaný osobou k tomu oprávněnou (pokud se týče stěžovatelky Ing. Barbary Kočí) a řádně zastoupenou. K projednání tohoto návrhu je Ústavní soud příslušný; jde přitom o návrh sice přípustný, ale z důvodů dále vyložených zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud je, jak již mnohokrát konstatoval, soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy) a nepředstavuje jakousi další instanci v rámci systému obecného soudnictví. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími či postupy, jež těmto rozhodnutím předcházely, porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat až v případě (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98, Sb. n. u., sv. 15, č. 98), že dojde k porušení některé z těchto norem jednoduchého práva v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
Pokud se týče námitky, podle níž Okresní soud v Břeclavi porušil právo stěžovatelky na spravedlivý proces tím, že dosud nerozhodl o přípustnosti podání, označeného "8C 262/2006, návrh na změnu návrhu", předaného mu dne 23. 1. 2007, konstatuje Ústavní soud ve shodě se soudem odvolacím, že i kdyby toto opomenutí snad bylo způsobilé zasáhnout do základních práv stěžovatelky, bylo napraveno již tím, že Okresní soud v Břeclavi přijal změnu návrhu učiněnou stěžovatelkou později (srov. str. 6 napadeného rozsudku).
Stran tvrzeného porušení práva na rodinný život způsobeného tím, že Ing. Jaroslavu Novotnému nebylo v řízení před soudem prvního stupně umožněno vystupovat jako obecný zmocněnec stěžovatelky (jež byla zastoupena advokátkou), uvádí Ústavní soud, že takovýto postup není z povahy věci způsobilý zapříčinit zásah (tím méně pak porušení) práva na respektování rodinného života ve smyslu ustanovení čl. 8 Úmluvy. Nadto pak Ústavní soud dodává, že v řízení před Krajským soudem v Brně bylo s Ing. Jaroslavem Novotným jednáno jako s vedlejším účastníkem a měl tedy možnost (jíž - jak je patrno z dokumentů přiložených k ústavní stížnosti - rovněž využil) v řízení ve prospěch stěžovatelky vystupovat.
Stran dalších námitek směřujících proti interpretaci podústavního práva či proti zjišťování skutkového stavu obecnými soudy Ústavní soud konstatuje, že proti napadenému rozsudku nemůže mít ani v tomto ohledu žádných ústavněprávních výhrad. Skutkové i právní závěry obsažené v napadeném, jsou řádně odůvodněné, ústavně konformní a nevybočují z ústavně právních mantinelů stanovených pro rozhodování obecných soudů Ústavním soudem. Ve zbytku proto Ústavní soud může na odůvodnění napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně odkázat.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c), zčásti podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) a ve zbytku podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zčásti podle ustanovení zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 28. ledna 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu