ECLI:CZ:US:2013:4.US.2491.12.1
sp. zn. IV. ÚS 2491/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 13. února 2013 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného v právní věci stěžovatele Vladimíra Urválka, zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Charvátova 11, Praha 1, o ústavní stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 25 Co 169/2012-130 ze dne 12. 6. 2012 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 18 C 125/2011-89 ze dne 18. 10. 2011 a o návrhu na zrušení §15 odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 2. 7. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. V souladu s §74 zákona o Ústavním soudu spojil stěžovatel se svou ústavní stížností návrh na zrušení §15 odst. 1 a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.").
Z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal dne 29. 3. 2011 u Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti ČR (dále jen "vedlejší účastnice") žalobu o zaplacení 12.060,- Kč s příslušenstvím; tato částka představovala náklady vynaložené stěžovatelem na právní zastoupení v trestním řízení vedeném u obvodního soudu pod sp. zn. 3 T 91/2010. Obvodní soud usnesením č. j. 18 C 125/2011-60 ze dne 1. 8. 2011 řízení co do částky 12.060,- Kč, zastavil, neboť vedlejší účastnice tuto částku stěžovateli dne 14. 7. 2011 uhradila. Předmětem řízení poté zůstalo toliko příslušenství pohledávky. Rozsudkem č. j. 18 C 125/2011-89 ze dne 18. 10. 2011 uložil obvodní soud vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli úrok z prodlení za období od 25. 5. 2011 do 14. 7. 2011 (výrok I.), zatímco za období od 24. 1 2011 do 24. 5. 2011 návrh na úhradu úroků z prodlení zamítl (výrok II.). Obvodní soud dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Odvolání stěžovatele proti zamítavému výroku bylo usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") č. j. 25 Co 169/2012-130 ze dne 12. 6. 2012 jako nepřípustné odmítnuto.
Posledně uvedené usnesení městského soudu, jakož i jemu předcházející rozsudek soudu obvodního, napadl stěžovatel ústavní stížností, v níž namítal porušení svých ústavně zaručených práv plynoucích z čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Podstatou ústavní stížnosti bylo tvrzení, že ustanovení §15 zákona č. 82/1998 Sb. má diskriminační povahu, neboť stát a územní samosprávné celky disponují šestiměsíční lhůtou k vypořádání nároků uplatněných v režimu citovaného zákona, čímž jsou zvýhodněny oproti jiným právnickým a fyzickým osobám, na něž se vztahuje úprava obsažená v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Toto zvýhodnění se přitom, dle právního názoru vyjádřeného v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2060/2001, projevuje i ve sféře příslušenství pohledávky, což bylo bezprostřední příčinou částečného zamítnutí stěžovatelovy žaloby; dle názoru Nejvyššího soudu, s nímž se okresní soud zjevně ztotožnil, se totiž stát dostává do prodlení až marným uplynutím šestiměsíční lhůty dle §15 zákona č. 82/1998 Sb. a teprve od tohoto okamžiku jej stíhá povinnost hradit úrok z prodlení. Stěžovatel rovněž vyjádřil nesouhlas s rozhodnutím obvodního soudu o nákladech řízení, kdy tento soud zjevně pominul, že žaloba byla co do jistiny podána důvodně a stěžovatel byl neúspěšný toliko co do části příslušenství. Ve vztahu k dodržení lhůty pro podání ústavní stížnosti stěžovatel podotkl, že odvolání podal v souladu s poučením, jehož se mu dostalo v rozsudku obvodního soudu, proto by mu tato okolnost neměla být přičítána k tíži.
II.
Ústavní soud následně přistoupil k posouzení ústavní stížnosti, přičemž se nejprve zabýval otázkou, zda jsou splněny podmínky pro meritorní projednání návrhu, tzn. především, zda byla ústavní stížnost podána včas a zda byla přípustná.
Z vlastní rozhodovací činnosti je Ústavnímu soudu známo, že se jednalo již o druhou ústavní stížnost stěžovatele v téže věci. Stěžovatel se poprvé obrátil na Ústavní soud dne 12. 12. 2011, po vydání rozsudku obvodního soudu č. j. 18 C 125/2011-89 ze dne 18. 10. 2011; jeho ústavní stížnost byla zaevidována pod sp. zn. IV. ÚS 3730/11. Dne 2. 7. 2012, poté co městský soud usnesením č. j. 25 Co 169/2012-130 ze dne 12. 6. 2012 odmítl jeho odvolání, podal stěžovatel nyní projednávanou ústavní stížnost. Obsah obou návrhů byl shodný s tím rozdílem, že v nyní projednávané věci byl do petitu zahrnut i požadavek na zrušení usnesení městského soudu, od jehož doručení také stěžovatel odvozoval běh lhůty k podání ústavní stížnosti, a to i proti rozsudku obvodního soudu. Usnesením sp. zn. IV. ÚS 3730/11 ze dne 7. 8. 2012 odmítl Ústavní soud první ústavní stížnost stěžovatele jako zjevně neopodstatněnou, včetně akcesorického návrhu na zrušení právního předpisu.
Dle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu je třeba ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. V nyní projednávané věci byl tímto procesním prostředkem rozsudek obvodního soudu č. j. 18 C 125/2011-89 ze dne 18. 10. 2011, proti němuž již nebyl další opravný prostředek přípustný. Ústavní soud ovšem ustáleně judikuje, že pokusí-li se stěžovatel, veden nesprávným poučením, využít opravný prostředek, který nebyl v daném řízení přípustný, nemůže být tato skutečnost na újmu jeho právům v řízení o ústavní stížnosti. Lhůtu k podání ústavní stížnosti je proto třeba v takovém případě považovat za zachovanou nejen ve vztahu k rozhodnutí, jímž byl opravný prostředek odmítnut, nýbrž i ve vztahu k rozhodnutím předcházejícím (srov. např. nález II. ÚS 323/07 ze dne 2. 12. 2008, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 51, nález č. 210, str. 627, či usnesení sp. zn. IV. ÚS 2819/09 ze dne 19. 4. 2012, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud zvažoval, zda lze toto beneficium vztáhnout i na účastníka, který si dle svého vlastního tvrzení (v návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti ze dne 12. 12. 2011) byl nepřípustnosti opravného prostředku vědom a přesto jej podal, resp. zda se uplatní i za situace, kdy si účastník již v minulosti podal proti konečnému rozhodnutí ústavní stížnost a Ústavní soud se touto stížností věcně zabýval. Ve snaze šetřit v maximální možné míře právo stěžovatele na přístup k soudu a s přihlédnutím k tomu, že usnesení sp. zn. IV. ÚS 3730/11 ze dne 7. 8. 2012 netvoří překážku věci rozhodnuté (srov. znění §35 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), projednal Ústavní soud i druhou ústavní stížnost stěžovatele v plném rozsahu, tzn. nejen ve vztahu k usnesení městského soudu č. j. 25 Co 169/2012-130 ze dne 12. 6. 2012, nýbrž i ve vztahu k rozsudku obvodního soudu č. j. 18 C 125/2011-89 ze dne 18. 10. 2011 a akcesorickému návrhu na zrušení právního předpisu.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Usnesení městského soudu č. j. 25 Co 169/2012-130 ze dne 12. 6. 2012 bylo ústavní stížností napadeno toliko formálně. Stěžovatel netvrdil, že by městský soud při posuzování přípustnosti odvolání jakkoliv pochybil; ostatně před uplatněním takové námitky by byl stěžovatel povinen nejprve vyčerpat žalobu pro zmatečnost (§229 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů), jinak by byla ústavní stížnost proti takovému rozhodnutí nepřípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Fakticky směřovala nyní projednávaná ústavní stížnost toliko vůči rozsudku obvodního soudu č. j. 18 C 125/2011-89 ze dne 18. 10. 2011. Vzhledem k tomu, že stěžovatel ve svém návrhu uplatnil tytéž námitky jako v předchozí ústavní stížnosti, neměl Ústavní soud žádný důvod své závěry vyjádřené v odůvodnění usnesení sp. zn. IV. ÚS 3730/11 ze dne 7. 8. 2012 jakkoliv přehodnocovat a v podrobnostech na toto rozhodnutí odkazuje. Na tom nic nemění ani odkaz stěžovatele na nález sp. zn. III. ÚS 953/12, který se v jeho prvním návrhu nevyskytoval; citovaný nález byl přijat za odlišných skutkových okolností a na nyní projednávanou věc nedopadá.
Ústavní soud již v usnesení sp. zn. IV. ÚS 3730/11 vyložil, proč nebylo možno akcesorický návrh stěžovatele na zrušení §15 odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb. shledat důvodným. Závěr o ústavní konformitě předmětného ustanovení byl nově potvrzen i usnesením Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 20/12 ze dne 6. 11. 2012 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), jímž Ústavní soud reagoval na návrh Obvodního soudu pro Prahu 1, který se opíral o tytéž argumenty, jež uvedl ve svém podání stěžovatel.
Ústavnímu soudu tedy nezbylo než ústavní stížnost stěžovatele, jakož i návrh na zrušení §15 odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb., odmítnout jako zjevně neopodstatněné dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. února 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu