ECLI:CZ:US:2013:4.US.2504.13.1
sp. zn. IV. ÚS 2504/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti Mgr. Katrin Čadkové, zastoupené Mgr. Evou Strakovou advokátkou se sídlem v Plzni, Vlastina 23, proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih č. j. 6 C 602/2009-496 ze dne 29. 7. 2011 a rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 11 Co 116/2012-779 ze dne 30. 4. 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 3 odst. 3, čl. 37 odst. 2 a 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 96 Ústavy, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku okresního soudu, kterým bylo rozvedeno její manželství s Ing. Romanem Čadkem, uzavřené dne 24. 9. 1998 před Městským národním výborem ve Starém Plzenci, okr. Plzeň-jih, a rovněž uvedeného rozsudku krajského soudu, kterým bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno.
Stěžovatelka namítá, že nebyla v průběhu řízení před soudy obou stupňů řádně zastoupena, přičemž sama se vzhledem ke svému zdravotnímu stavu řízení plnohodnotně účastnit nemohla.
Ústavní soud se podanou ústavní stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přípustnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Stěžovatelka svou ústavní stížností napadla rozhodnutí, v jejichž důsledku bylo pravomocně skončeno řízení ve věci rozvodu manželství. Ústavní soud již v minulosti judikoval (sp. zn. II. ÚS 465/02, IV. ÚS 158/05, IV. ÚS 818/13, dostupná na http://nalus.usoud.cz), že v tzv. statusových věcech, to znamená ve věcech upravených zákonem o rodině, kdy příslušná rozhodnutí zakládají či mění osobní status fyzických osob, tedy i ve věci rozvodu manželství, je třeba především respektovat princip právní jistoty jako jeden ze základních atributů právního státu. Ústavní soud dovodil, že je třeba mít na zřeteli případné dopady rozhodnutí Ústavního soudu do právního postavení stěžovatele a vedlejšího účastníka v případě, že by pravomocné rozhodnutí obecných soudů o rozvodu manželství bylo v důsledku rozhodnutí Ústavního soudu zrušeno a došlo by k opětovné změně osobního statusu účastníků řízení. Za dané situace, kdy proti sobě stojí ústavní princip právní jistoty na straně jedné a princip individuální spravedlnosti, tj. otázka ochrany základních práv a svobod, které mohly být v řízení, jehož výsledkem bylo vydání rozhodnutí ve věci rozvodu manželství, porušeny, na straně druhé, je třeba upřednostnit princip právní jistoty, projevující se jako požadavek stability pravomocně konstituovaného osobního statusu fyzické osoby. Ačkoliv důvod nepřípustnosti ústavní stížnosti v tomto případě nevyplývá ze zvláštních ustanovení zákona o Ústavním soudu (§75), která upravují nepřípustnost ústavní stížnosti toliko z formálního hlediska (zásada subsidiarity), je nutné jej dovodit materiálně z předpisů vyšší právní síly, tj. přímo z ústavního pořádku ČR (obdobně např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 465/02, IV. ÚS 274/04, III. ÚS 678/04, IV. ÚS 43/08 a další, dostupná na http://nalus.usoud.cz).
Z výše uvedených důvodů nemohl Ústavní soud přihlédnout k námitkám stěžovatelky týkajícím se porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces a nezbylo mu, než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. listopadu 2013
JUDr. Vladimír Sládeček
soudce zpravodaj