ECLI:CZ:US:2013:4.US.2507.13.1
sp. zn. IV. ÚS 2507/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 27. srpna 2013 soudcem zpravodajem Michaelou Židlickou, v právní věci stěžovatele Josefa Havelky, právně zastoupeného JUDr. Jiřím Ondrouškem, advokátem se sídlem Senovážné nám. 23, Praha 1, o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 69 Co 139/2013-336 ze dne 22. 5. 2013 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 č. j. 9 C 100/2000 ze dne 20. 12. 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 15. 8. 2013 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 č. j. 9 C 100/2000 ze dne 20. 12. 2012, jímž byla zamítnuta jeho žaloba o zaplacení částky 100.000,- Kč, a rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") č. j. 69 Co 139/2013-336 ze dne 22. 5. 2013, kterým bylo rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrzeno. Stěžovatel namítal, že došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť věc v prvním stupni rozhodovala podjatá samosoudkyně a kromě toho nebylo řízení skončeno v přiměřené lhůtě. Stěžovatel uvedl, že proti rozsudku městského soudu nepodával dovolání, neboť tento mimořádný opravný prostředek, s ohledem na důvody dovolání vymezené v ustanovení §241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), neumožňuje napravit tvrzená pochybení a nejedná se tedy o účinný opravný prostředek.
II.
Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit.
Zákonem č. 404/2012 Sb., jímž byl novelizován zákon o Ústavním soudu, byla s účinností od 1. 1. 2013 nově stanovena povinnost vyčerpat před podáním ústavní stížnosti rovněž dovolání. Ústavní soud v usnesení sp. zn. III. ÚS 772/13 ze dne 28. 3. 2013 vyložil, že se v řízení o ústavní stížnosti zabývá otázkou, zda rozhodnutím nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Tato otázka je vždy otázkou právní a nikoliv skutkovou. Jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je proto uplatnitelná i jako dovolací důvod podle §241a odst. 1 občanského soudního řádu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Výjimku představují pouze ty námitky, k jejichž uplatnění zákon stanoví jiný právní prostředek ochrany práva, jako je tomu např. v případě žaloby pro zmatečnost podle §229 odst. 1 až 3 občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů. Nejde-li proto o tento případ, může se účastník odvolacího řízení, který tvrdí, že rozhodnutím odvolacího soudu došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, domáhat ústavní stížností jejich ochrany pouze tehdy, pokud předtím řádně a účinným způsobem vyčerpal dovolání přípustné podle §237 občanského soudního řádu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb. V opačném případě by totiž byla jeho ústavní stížnost nepřípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb.).
Ústavní soud tedy nemohl přisvědčit názoru stěžovatele, že dovolání není účinným prostředkem nápravy, tvrdí-li dovolatel porušení ústavně zaručených práv a svobod. V nyní projednávané věci se nicméně jednalo o případ, kdy existovaly ještě jiné prostředky nápravy než dovolání. Stěžovatel tedy nebyl povinen podat dovolání, nicméně byl povinen před podáním ústavní stížnosti vyčerpat tyto jiné procesní prostředky.
Námitka, že ve věci rozhodovala vyloučená samosoudkyně, představuje zmatečnostní vadu dle §229 odst. 1 písm. e) občanského soudního řádu; stěžovatel se tedy mohl domáhat nápravy cestou žaloby pro zmatečnost. Námitka již odeznělých průtahů, tzn. průtahů, které již v době rozhodování Ústavního soudu netrvají, nemůže představovat důvod pro kasaci napadených rozhodnutí. Stěžovatel v tomto případě může uplatnit nárok na náhradu škody, resp. nemajetkové újmy, dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění zákona č. 160/2006 Sb.
Jelikož stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytoval, nezbylo Ústavnímu soudu než jeho ústavní stížnost odmítnout jako nepřípustnou dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. srpna 2013
Michaela Židlická, v. r.
soudce zpravodaj