ECLI:CZ:US:2013:4.US.2517.13.1
sp. zn. IV. ÚS 2517/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické, soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje JUDr. Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelky Aleny Forejtové, zastoupené JUDr. Monikou Linhartovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Široká 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. června 2013 č. j. 28 Cdo 172/2013-187, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. dubna 2012 č. j. 53 Co 561/2011-164 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. července 2010 sp. zn. 28 Cdo 86/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou, jakož i jinak formálně bezvadnou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze.
Stěžovatelka tvrdí, že předmětnými rozhodnutími obecných soudů došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na účinnou soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. V ústavní stížnosti namítá svůj nesouhlas s právním závěrem soudů ohledně počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty ve věcech bezdůvodného obohacení a rozpor napadaných rozhodnutí s předchozí judikaturou Nejvyššího soudu k této právní otázce.
Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), shledá-li senát návrh zjevně neopodstatněným, odmítne jej usnesením mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků. Toto usnesení musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno s uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Jak sama stěžovatelka ve své ústavní stížnosti připomíná, Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i přezkoumávání jejich aplikace při řešení konkrétních případů tímto soudem je možný tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod, nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
Porušení práv, jichž se stěžovatelka dovolává, Ústavní soud neshledal. Jakkoliv patří ustálenost soudního rozhodování k významným aspektům principu právní jistoty jako jednoho ze základních atributů spravedlivého (řádného) procesu, nelze opomíjet jedinečnost posuzovaných případů, kterou jsou soudy rovněž povinny zohledňovat. V posuzovaném případě mělo k bezdůvodnému obohacení dojít provedením exekuce k vymožení pohledávky mezitím uhrazené solidárně zavázaným dlužníkem. Soudy v napadených rozhodnutích náležitě odůvodnily, proč odvozují počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty na vydání takového bezdůvodného obohacení od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo odmítnuto odvolání proti usnesení o nařízení exekuce. Tyto závěry Ústavní soud neshledává v rozporu s ustáleným výkladem počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty, jak na ně poukazuje stěžovatelka.
Napadané závěry Nejvyššího soudu, potažmo Městského soudu v Praze proto nelze považovat za svévoli, příčící se principům právního státu a spravedlivého procesu.
V důsledku těchto zjištění Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. října 2013
JUDr. Michaela Židlická
předsedkyně senátu Ústavního soudu