ECLI:CZ:US:2013:4.US.2519.13.1
sp. zn. IV. ÚS 2519/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka v právní věci stěžovatele Jana Novosada, zastoupeného JUDr. Aloisií Jurkovičovou, advokátkou se sídlem Zarámí 4077, Zlín, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 1637/2012-154 ze dne 16. 5. 2013 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 11 Co 360/2011-137 ze dne 4. 11. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 16. 8. 2013 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 1637/2012-154 ze dne 16. 5. 2013 sice stěžovatel do petitu své ústavní stížnosti nezahrnul, nicméně s přihlédnutím k odůvodnění ústavní stížnosti, jakož i k tomu, že usnesení Nejvyššího soudu bylo k ústavní stížnosti přiloženo, posoudil Ústavní soud podání stěžovatele tak, že toto směřovalo rovněž proti předmětnému rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh Ústavní soud zjistil, že Okresní soud ve Vsetíně (dále jen "okresní soud") rozsudkem č. j. 20 C 292/2009-109 ze dne 11. 2. 2011 rozhodl o žalobě stěžovatele o zrušení věcného břemene tak, že "žaloba, aby věcné břemeno, jemuž odpovídá právo průjezdu a chůze vlastníka pozemků parc. č. X1, parc. č. X2, parc. č. X3, parc. č. X4, parc. č. st. X5 a zemědělské budovy bez č. p. na tomto pozemku ležící, parc. č. st. X6 a budovy k bydlení č. p. X7 na tomto pozemku ležící, zapsaných u Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, katastrální pracoviště Vsetín na LV č. X8 pro obec a katastrální Lidečko, přes pozemek parc. č. X9 zapsaný u Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, katastrální pracoviště Vsetín na LV č. X10 pro obec a katastrální území Lidečko, se zamítá".
Stěžovatel podal proti rozhodnutí soudu prvního stupně odvolání, nicméně Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozsudkem č. j. 11 Co 360/2011-137 ze dne 4. 11. 2011 rozsudek okresního soudu ve věci samé potvrdil, a to v následujícím znění: "žaloba, aby bylo zrušeno věcné břemeno, jemuž odpovídá právo průjezdu a chůze vlastníka pozemků parc. č. X1, parc. č. X2, parc. č. X3, parc. č. X4, parc. č. St. X5 a zemědělské budovy bez č. p. na tomto pozemku ležící, pozemku parc. č. St. X6 a budovy k bydlení č. p. X7 na tomto pozemku ležící, vše v k. ú. a obci Lidečku, přes pozemek parc. č. X9 v k. ú. a obci Lidečku, se zamítá."
Dovolání stěžovatele proti rozsudku krajského soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 1637/2012-154 ze dne 16. 5. 2013 odmítnuto z důvodu absence otázky zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že vydáním napadených rozhodnutí bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Obecné soudy dospěly k, dle stěžovatele nesprávnému, závěru, že nejsou splněny podmínky pro zrušení věcného břemene dle §151p odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), tzn., že nedošlo ke změně poměrů zakládající hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného. Stěžovatel v této souvislosti uvedl, že pravidlo pro užívání věcných břemen musí vycházet ze zásady, že vlastnické právo vlastníka zatížené nemovitosti by mělo být co nejvíce šetřeno, tzn., není-li bezpodmínečně nutné zatěžovat pozemek vlastníka věcným břemenem, je třeba toto břemeno za přiměřenou náhradu zrušit. Pokud může vlastník panující nemovitosti (Ludmila Molková) získat k nemovitostem přístup přes pozemky vlastníka, kterého již v právech omezuje (Antonín Molek), není třeba, aby bylo dále omezováno vlastnické právo stěžovatele. Těmto úvahám však obecné soudy nepřisvědčily. Stěžovatel konstatoval, že rozsudek krajského soudu obsahoval faktické chyby (tvrzení, že se pozemek parc. č. X1 v minulosti nacházel ve vlastnictví Ludmily Molkové), byl formalistický a nikterak nezohledňoval ústavní rozměr ochrany vlastnického práva, proto navrhl, aby Ústavní soud rozhodl, jak výše uvedeno, a aby mu přiznal právo na náhradu nákladů právního zastoupení v řízení před Ústavním soudem.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná, a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí.
Podstatu ústavní stížnosti tvořil nesouhlas stěžovatele s výkladem ustanovení §151p odst. 3 občanského zákoníku, jak jej provedly obecné soudy. K tomu lze uvést následující: Ústavní soud ustáleně judikuje, že není součástí soustavy obecných soudů, a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Interpretace jiných než ústavních předpisů náleží do výlučné kompetence obecných soudů, přičemž odlišný právní názor stěžovatele na výklad právního předpisu sám o sobě porušení jeho ústavně zaručených práv nezakládá. K porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, potažmo dalších ústavně zaručených práv, by v této souvislosti mohlo dojít toliko tehdy, jestliže by závěry obecných soudů byly v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly, nebo tehdy, jestliže by byla některá z norem podústavního ("jednoduchého") práva interpretována způsobem, nacházejícím se v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), nebo jednalo-li by se o interpretaci založenou na ústavně nepřípustné svévoli (např. nerespektování kogentní normy). Stejně tak Ústavní soud není povolán "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy; i zde jeho zásah opět připadá v úvahu pouze výjimečně, jestliže by mezi provedenými důkazy a z nich odvozenými zjištěními existovaly extrémní rozpory. Ústavní soud napadená rozhodnutí v tomto smyslu přezkoumal, nicméně vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, nenalezl. Obecné soudy se návrhem stěžovatele na zrušení věcného břemene podrobně zabývaly a své závěry, vedoucí k zamítnutí stěžovatelovy žaloby, resp. odmítnutí jejího dovolání, logicky a srozumitelně zdůvodnily. Argumentaci obecných soudů neměl Ústavní soud z ústavněprávního hlediska co vytknout, proto mu nepříslušelo jejich úvahy jakkoliv přehodnocovat. Vlastnické právo stěžovatele je omezováno věcným břemenem, k jehož zrušení lze přistoupit právě za podmínek uvedených v ustanovení §151p odst. 3 občanského zákoníku. Jelikož posouzení provedené obecnými soudy, jehož předmětem byla otázka, zda konkrétní okolnosti zakládají hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného, z hlediska ústavněprávního obstálo, nelze v dalším trvání věcného břemene spatřovat protiprávní, natož pak protiústavní, omezení stěžovatelova vlastnického práva. Otázka, kdo byl předchozím vlastníkem pozemku parc. č. X1, nebyla pro posouzení věci podstatná.
Ústavnímu soudu tedy nezbylo než uzavřít, že jej stěžovatel prostřednictvím své ústavní stížnosti, založené převážně na polemice se závěry obecných soudů v rovině podústavní, stavěl do role další instance v systému obecného soudnictví, která mu však, jak již bylo vyloženo výše, zásadně nepřísluší. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Jelikož byla ústavní stížnost odmítnuta, nemohl Ústavní soud stěžovateli přiznat náhradu nákladů právního zastoupení (§83 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. srpna 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu