ECLI:CZ:US:2013:4.US.2550.13.1
sp. zn. IV. ÚS 2550/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelů Karla Krby a Vlasty Krbové, zastoupených Mgr. Davidem Černým, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Olomouci, Horní nám. 365/7, směřující proti výroku II. usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 57 Co 395/2013-861 ze dne 30. května 2013 a proti výroku V. rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně č. j. 9 C 215/99-783 ze dne 10. ledna 2013 ve spojení s doplňujícím rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně č. j. 9 C 215/99-795 ze dne 18. ledna 2013 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé s odkazem na zásah do svého práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod domáhali zrušení v záhlaví citovaných nákladových rozhodnutí.
Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu ve Vsetíně sp. zn. 9 C 215/99 Ústavní soud zjistil, že Okresní soud ve Vsetíně rozsudkem č. j. 9 C 215/99-783 ze dne 10. ledna 2013 k žalobě stěžovatelů zrušil spoluvlastnictví stěžovatelů a žalovaných Hany Lukášové, Josefa Lukáše, Jana Michalského, Moniky Holé, Milana Holého a Obce Růžďka k pozemku p.č. st. X zapsané na LV č. XX pro obec a k.ú. Růžďka (dále jen "pozemek") (výrok I.), pozemek rozdělil mezi všechny účastníky dle geometrického plánu vypracovaného Marií Lankašovou, který učinil nedílnou součástí rozsudku (výrok II. a IV.), rozhodl, že na vyrovnání podílů ze zrušeného spoluvlastnictví nepřipadá žádnému z účastníků žádné vyrovnání (výrok III.), žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok V.), a rozhodl, že o náhradě nákladů státu rozhodně samostatným usnesením. Doplňujícím rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně č. j. 9 C 215/99-795 ze dne 18. ledna 2013 ve znění opravného usnesení Okresního soudu ve Vsetíně č. j. 9 C 215/99-798 ze dne 24. ledna 2013 bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení státu tak, že na náhradě nákladů řízení státu je každý ze stěžovatelů povinen uhradit částku 3.546,- Kč, žalovaní Hana Lukášová, Josef Lukáš, Jan Michalský, Monika Holá a Milan Holý každý částku 7.092,- Kč a žalovaná Obec Růžďka 24.837,- Kč a že stát nemá právo na náhradu nákladů řízení ve výši 7.092,- Kč. K odvolání stěžovatelů a žalovaných Hany Lukášové, Josefa Lukáše a Jana Michalského Krajský soud v Ostravě rozsudkem č. j. 57 Co 395/2013-861 ze dne 30. května 2013 řízení o odvolání žalovaných Hany Lukášové, Josefa Lukáše a Jana Michalského zastavil (výrok I.), rozsudek soudu prvního stupně ve stěžovateli napadených výrocích o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a o náhradě nákladů řízení státu potvrdil (výrok II.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.).
Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že rozhodnutím soudu prvního stupně ve věci náhrady nákladů řízení jak mezi účastníky, tak vůči státu, spolu s potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu, došlo především způsobem aplikace ust. §150 o.s.ř. a způsobem posuzování rozhodných skutečností ze strany obecných soudů k rozhodování nesoucímu rysy svévole, přičemž odvolací soud podle stěžovatelů nereflektoval jejich argumenty vznesené v odvolání. Obecné soudy podle stěžovatelů neposoudily správně a dostatečně okolnosti rozhodné pro aplikaci ust. §150 o.s.ř. a svá rozhodnutí nedostatečně odůvodnily.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovateli předložená tvrzení, přezkoumal v záhlaví citovaná napadená nákladová rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení, a to včetně interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Tak tomu bude zejména v případech, kdy rozhodnutí obecných soudů jsou projevem libovůle nebo stojí v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecný soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.
Ústavní soud dále podotýká, že k otázce náhrady nákladů řízení se v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, III. ÚS 255/05 nebo IV. ÚS 131/08); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Vzhledem k této povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení se pak silněji než jinde uplatňuje zásada, že kasační zásah Ústavního soudu může vyvolat opravdu pouze výrazný exces obecného soudu.
Žádný důvod, který by byl způsobilý vyvolat kasační zásah Ústavního soudu, a to ani svévolná aplikace normy podústavního práva obecným soudem či (extrémní) rozpor s principy spravedlnosti, však Ústavním soudem zjištěn nebyl. Ústavní soud především zdůrazňuje, že o náhradě nákladů řízení nebylo v předmětné věci rozhodnuto pouze podle ust. §150 o.s.ř., nýbrž předně podle ust. §142 odst. 2 o.s.ř., tedy nebyl shledán plný úspěch stěžovatelů ve věci, ale úspěch pouze částečný a až návazně na tento závěr bylo aplikováno ust. §150 o.s.ř. Důvody, pro které obecné soudy neshledaly plný úspěch stěžovatelů ve věci a pro které návazně aplikovaly ust. §150 o.s.ř., pak podle náhledu Ústavního soudu v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a též v dostatečném rozsahu vysvětlují, přičemž ve svých rozhodnutích vycházejí z pro tuto věc podstatných okolností. Odvolací soud se též dostatečně vypořádal s relevantní argumentací uplatněnou stěžovateli v odvolání. Ústavní soud proto na odůvodnění napadených nákladových rozhodnutí obecných soudů, především pak soudu odvolacího, odkazuje s tím, že je považuje za ústavně konformní projev nezávislého soudního rozhodování, přičemž ústavní stížnost považuje především za polemiku se závěry obecných soudů, která však jeho kasační zásah založit nemohla.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. října 2013
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu