ECLI:CZ:US:2013:4.US.2564.13.1
sp. zn. IV. ÚS 2564/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti občanského sdružení Občané za ochranu kvality bydlení v Brně-Kníničkách, Rozdrojovicích a Jinačovicích, zastoupeného Mgr. Sandrou Podskalskou, advokátkou se sídlem na adrese Brno, Údolní 33, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. května 2013 č. j. 4 As 50/2012-71 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. března 2012 č. j. 9 Ca 17/2009-36, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 21. srpna 2013, se stěžovatel podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhal zrušení v záhlavní uvedených rozsudků s tvrzením, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva, konkrétně právo na informace, zaručené čl. 17 odst. 1 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces, zaručené čl. 36 Listiny.
Z předložené ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 9 Ca 17/2009 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel žádostí ze dne 20. září 2008 o poskytnutí informací podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 106/1999 Sb."), adresovanou Radě Jihomoravského kraje a doručenou do elektronické podatelny Krajského úřadu Jihomoravského kraje (dále jen "KÚ JMK"), požadoval poskytnutí kopií veškeré e-mailové korespondence hejtmana Ing. Juránka, a to za období od 1. září 2008 do dne vyřízení žádosti, který je nejpozději 15 dnů po obdržení této žádosti. Téhož dne zaslal stěžovatel do elektronické podatelny KÚ JMK upřesnění žádosti, kterým specifikoval rozsah e-mailové korespondence, jakožto korespondence přijaté i odeslané, a to do všech e-mailových schránek, které jsou na Jihomoravském kraji zřízeny pro hejtmana Ing. Juránka a jeho sekretariát. Dne 10. října 2008 stěžovatel obdržel od KÚ JMK sdělení ze dne 2. října 2008 s tím, že povinný subjekt nemá k dispozici žádnou e-mailovou korespondenci hejtmana Jihomoravského kraje za požadované období, kterou by bylo možno považovat za korespondenci vztahující se k působnosti Jihomoravského kraje ve smyslu zákona č. 106/1999 Sb., resp. za informace, které je Jihomoravský kraj jako povinný subjekt povinen poskytovat žadatelům na základě zákona č. 106/1999 Sb. Proti uvedenému postupu KÚ JMK podal stěžovatel stížnost ze dne 18. října 2008 v souladu s ustanovením §16a zákona č. 106/1999 Sb., neboť povinný subjekt - Rada Jihomoravského kraje - na podanou žádost v zákonné lhůtě nijak nereagoval. Dne 12. listopadu 2008 vydalo Ministerstvo vnitra rozhodnutí č. j. MV-83611-3/ODK-2008, kterým byl potvrzen postup povinného subjektu - Jihomoravského kraje - při vyřizování žádosti stěžovatele o poskytnutí informací, vedených povinným subjektem.
Uvedené rozhodnutí stěžovatel napadl žalobou doručenou Městskému soudu v Praze dne 16. ledna 2009. Městský soud v Praze rozsudkem napadeným ústavní stížností žalobu zamítl a Nejvyšší správní soud rozsudkem, rovněž napadeným ústavní stížností, podanou kasační stížnost stěžovatele také zamítl. Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého rozsudku dospěl k závěru, že na základě žádosti o poskytnutí informací vztahujících se k působnosti povinného subjektu ve smyslu §2 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb. se nelze bez dalšího domáhat poskytnutí veškeré e-mailové korespondence konkrétního zaměstnance, jakož ani (člena) orgánu povinného subjektu jako fyzické osoby za určité období. Nejvyšší správní soud se jednak ztotožnil s vývodem Městského soudu v Praze, který v napadeném rozsudku poukázal na §8a zákona č. 106/1999 Sb., reagující na kolizi práva na informace mimo jiné s ochranou osobnosti, soukromí fyzické osoby a osobních údajů a dále na §12 odst. 1 občanského zákoníku, zakotvující ochranu osobnosti ve vztahu k pořizování nebo používání písemností osobní povahy (přičemž i v případě e-mailových zpráv se ve smyslu §40 odst. 4 občanského zákoníku jedná o písemnost), a konstatoval, že ochrana osobnosti se vztahuje na veškerou elektronickou poštu nacházející se v e-mailové schránce fyzické osoby označené jejím jménem, a to bez ohledu na to, že schránka byla zřízena povinným subjektem a k plnění pracovních úkolů. E-mailová schránka, podle názoru Nejvyššího správního soudu, obecně nemůže být otevřena a její obsah zkoumán bez souhlasu dotčené osoby, ledaže by pro to byly zvláštní důvody vyplývající z pracovněprávního vztahu (jak dovozuje Úřad pro ochranu osobních údajů ve stanovisku č. 2/2009), nebo pokud by se jednalo o výsledek poměření proporcionality takového zásahu a zjištění, že právo na informace v daném případě převažuje nad právem na ochranu soukromí. Dále se Nejvyšší správní soud ztotožnil i s vypořádáním námitky nevydání rozhodnutí o odmítnutí žádosti Městským soudem v Praze, který v napadeném rozsudku dospěl k závěru, že stěžovatel nemohl být dotčen na svých právech, pokud bylo na jeho žádost reagováno přípisem správního orgánu prvního stupně ze dne 2. října 2008, přičemž součástí tohoto přípisu bylo negativní sdělení, že správní orgán prvního stupně nemá k dispozici žádnou takovou korespondenci, kterou by bylo možno vztahovat k působnosti Jihomoravského kraje, resp. u které by se jednalo o informace podléhající poskytování podle zákona č. 106/1999 Sb.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že ve výsledku obdržel nepravdivé sdělení povinného subjektu o neexistenci požadovaných informací, přestože podle jeho názoru takové informace prokazatelně v době podání žádosti existovaly. Podle tvrzení stěžovatele platí, že poskytnuté informace musejí být pravdivé - jak judikuje Nejvyšší správní soud - přesné a úplné, neboť právo na informaci ve významu znalosti nelze interpretovat jako právo na jakoukoli zprávu, nýbrž jako právo na pravdivou informaci. Stěžovatel Nejvyššímu správnímu soudu vytýká, že namísto toho, aby se v kontextu ústavního zakotvení práva na informace zasadil spíše za ochranu veřejného subjektivního práva stěžovatele (což je základní ústavou dané poslání správního soudu), tak naopak pomocí nekonzistentního odůvodnění obhajuje nezákonný postup povinného subjektu, který podle názoru stěžovatele, svévolně bez příslušného rozhodnutí odepřel poskytnout informace. Stěžovatel má za to, že postupem ve věci rozhodujících soudů mu byla upřena realizace práva na informace a Nejvyšší správní soud nekonzistentní úvahou a zjevně chybným odůvodněním porušil též právo stěžovatele na spravedlivý proces.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a konstatuje, že ústavní stížnost není důvodná.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud opakovaně judikuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy) a tudíž není ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")].
Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti [srov. kupř. nález Ústavního soudu ze dne 25. září 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471), dostupný na http://nalus.usoud.cz].
Ústavní soud žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení tvrzených práv stěžovatele, neshledal. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel toliko polemizuje se závěry, které vyvodily ve věci rozhodující soudy, a ze strany Ústavního soudu se domáhá přehodnocení způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho názoru, přičemž jeho argumentace nepřekročila rámec podústavního práva. Ve věci rozhodující soudy se námitkami vznesenými stěžovatelem podrobně zabývaly a svá rozhodnutí zcela logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily, přičemž rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za ústavně konformní a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů přitom neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto lze bez dalšího odkázat na podrobná odůvodnění napadených rozhodnutí.
Z obecného pohledu si je pak třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou.
Vzhledem k tomu, že stěžovateli se nezdařilo doložit porušení namítaných základních práv zaručených ústavním pořádkem České republiky, Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 20. listopadu 2013
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu