ECLI:CZ:US:2013:4.US.2607.13.1
sp. zn. IV. ÚS 2607/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové, soudce Vladimíra Sládečka a soudce zpravodaje Pavla Rychetského mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti Mgr. Róberta Hodanka, zastoupeného JUDr. Janem Kuželem, advokátem se sídlem Nad Šutkou 1811/12, 182 00 Praha 8, proti usnesení Úřadu městské části Praha 8, odboru občansko-správního ze dne 17. 10. 2008 č. j. SZ MCP8 061490/2008, rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, odboru živnostenského a občanskosprávního ze dne 10. 2. 2009 č. j. S-MHMP 23500/2009, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2013 č. j. 7 Ca 49/2009-85-90 a usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 6. 2013 č. j. 6 As 51/2013-33, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §62 odst. 1 věty čtvrté zákona č. 301/2000 Sb., o matrikách, jménu a příjmení a o změně některých souvisejících zákonů, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla dne 25. 8. 2013 doručena ústavní stížnost proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím, se kterou stěžovatel spojil návrh na zrušení §62 odst. 1 věty čtvrté zákona č. 301/2000 Sb., o matrikách, jménu a příjmení a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen "zákon o matrikách").
2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a k ní přiložených kopií napadených rozhodnutí, stěžovatel se v řízení před správními orgány domáhal zápisu druhého křestního jména pro svého syna do matriční knihy. Vzhledem k tomu, že matričnímu úřadu vznikly pochybnosti o pravopisné podobě (cizojazyčného) jména, vyzval stěžovatele, aby v souladu §62 odst. 1 zákona o matrikách doložil doklad potvrzující jeho správnost vydaný znalcem. Stěžovatel však ve stanovené lhůtě požadovaný doklad nepředložil, a proto bylo napadeným usnesením Úřadu městské části Praha 8 správní řízení ve věci zápisu jména zastaveno. Odvolání stěžovatele proti tomuto rozhodnutí bylo Magistrátem hlavního města Prahy zamítnuto.
3. Proti oběma rozhodnutím správních orgánů podal stěžovatel žalobu k Městskému soudu v Praze, přičemž ani ten jeho námitkám ohledně neopodstatněnosti výzvy nepřisvědčil a rozsudkem ze dne 8. 3. 2013 č. j. 7 Ca 49/2009-85-90 žalobu zamítl. Konstatoval, že správnímu orgánu prvního stupně vznikly důvodné pochybnosti o správnosti jména, a jeho postup byl tudíž v souladu se zákonem o matrikách. Bylo proto povinností stěžovatele na výzvu požadovaný doklad doložit.
4. Stěžovatel tento rozsudek napadl kasační stížností u Nejvyššího správního soudu. Vzhledem k tomu, že nesplnil poplatkovou povinnost, byl usnesením č. j. 6 As 51/2013-28 ze dne 11. 4. 2013 vyzván k zaplacení soudního poplatku ve stanovené lhůtě. Jelikož tak neučinil, bylo řízení o jeho kasační stížnosti napadeným usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 6. 2013 č. j. 6 As 51/2013-33 zastaveno.
5. Stěžovatel se domnívá, že výše uvedenými rozhodnutími bylo zasaženo do jeho práv garantovaných čl. 2 odst. 2, čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1, 2 a 4 a čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále do jeho práva na soudní ochranu. Má za to, že správní orgány uplatňovaly moc za hranicemi stanovenými zákonem, neboť ačkoliv neexistovaly důvodné pochybnosti o správné gramatické podobě jména, požadovaly po něm doložení dokladu podle §62 odst. 1 zákona o matrikách; uložily mu tudíž povinnost bez zákonného opodstatnění. Nesprávnou interpretací tohoto ustanovení omezily jeho přirozené právo pojmenovat svého syna a neoprávněně zasáhly do jeho soukromého a rodinného života. Pochybení soudů stěžovatel spatřuje ve skutečnosti, že mu neposkytly ochranu před nezákonným postupem správních orgánů. Konečně navrhuje zrušení věty čtvrté ustanovení §62 odst. 1 zákona o matrikách.
6. Dříve než Ústavní soud přistoupil k věcnému posouzení ústavní stížnosti, přezkoumal, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
7. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Pojem "vyčerpání" přitom znamená nejen uplatnění všech příslušných procesních prostředků, nýbrž i dosažení rozhodnutí ve věci.
8. Jak vyplývá z výše uvedeného, stěžovatel sice napadl rozhodnutí Městského soudu v Praze kasační stížností, avšak nezaplatil soudní poplatek, což vedlo k zastavení řízení před Nejvyšším správním soudem. Z ústavní stížnosti se přitom podává, že soudní poplatek nezaplatil záměrně, neboť v mezidobí od podání kasační stížnosti do vydání výzvy k zaplacení soudního poplatku se na základě nové žádosti domohl zápisu druhého jména pro svého syna. Namísto toho se rozhodl podat ústavní stížnost. Za těchto okolností tak Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že v důsledku stěžovatelem zvoleného procesního postupu nedošlo k vyčerpání posledního procesního prostředku k ochraně jeho práva, kterým byla v dané věci kasační stížnost, pročež byla jeho ústavní stížnost v části směřující proti napadenému rozsudku Městského soudu v Praze a jemu předcházejícím správním rozhodnutím shledána nepřípustnou.
9. Ústavní soud přesto zvážil, zda ústavní stížnost nelze věcně projednat na základě ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, na jehož aplikaci zjevně spoléhá i stěžovatel.
10. Předem je nutné zdůraznit, že postup podle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je výjimkou z obecného pravidla, kterou je nutno vykládat restriktivně. Zejména nelze závěr o existenci podstatného přesahu vlastních zájmů stěžovatele bez dalšího dovozovat pouze ze skutečnosti, že k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod mělo dojít v důsledku aplikace protiústavního zákonného ustanovení. Smyslem §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu totiž není stanovení výjimky ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti za účelem iniciování konkrétní kontroly norem. Nic nakonec nebrání efektivnímu uplatnění námitky protiústavnosti zákona (resp. požadavku ústavně konformního výkladu ustanovení) již v řízení před obecnými soudy, neboť jejich povinnost poskytovat ochranu základním právům a svobodám ve smyslu čl. 4 Ústavy České republiky se vztahuje i na posouzení, zda určité zákonné ustanovení, jehož má být při řešení věci použito, není v rozporu s ústavním pořádkem a nepůsobí z tohoto důvodu porušení základních práv a svobod účastníka řízení (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 4234/12 ze dne 23. 7. 2013).
11. O tom, že projednávaná ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, by bylo možné uvažovat pouze na základě určitých vnějších okolností, které by odůvodňovaly požadavek, aby se Ústavní soud k určité právní otázce vyjádřil co nejdřív a zamezil tak ve velkém množství případů jejímu nesprávnému nebo rozdílnému řešení ze strany orgánů veřejné moci [srov. v této souvislosti např. nález ze dne 13. března 1996 sp. zn. II. ÚS 193/94 (N 19/5 SbNU 159)]. Takovéto okolnosti by mohly vyplynout např. z vlastní judikatorní praxe Ústavního soudu, judikatury obecných soudů, odborné literatury nebo jakýchkoliv jiných dostupných zdrojů. Ústavní soud však existenci takových okolností v projednávaném případě neshledal a vyjma obecného poukazu na to, že ústavní stížnost svým významem podstatně převyšuje jeho vlastní zájmy, je netvrdil ani stěžovatel.
12. Ve zbývající části směřující proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 6. 2013 č. j. 6 As 51/2013-33 je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná. Stěžovatel spatřuje ústavně právní pochybení Nejvyššího správního soudu v tom, že mu neposkytl ochranu před zásahy správních orgánů do jeho práv. V této souvislosti Ústavní soud nicméně připomíná, že právo na soudní ochranu, resp. na projednání věci soudem, zakotvené v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, není absolutní a již svojí povahou připouští jistá omezení. Za ústavně souladné omezení přístupu k soudu ve smyslu čl. 4 odst. 2 a čl. 36 odst. 4 Listiny lze přitom považovat i zákonem stanovenou povinnost účastníka zaplatit soudní poplatek (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1414/08 ze dne 24. 7. 2008). Nesplnil-li stěžovatel poplatkovou povinnost, aniž by požádal o osvobození od ní, pak Nejvyšší správní soud postupoval zcela v souladu s procesními předpisy, které ústavně konformním způsobem aplikoval.
13. Ze všech těchto důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zčásti nepřípustná a zčásti zjevně neopodstatněná, pročež mu nezbylo než ji spolu s akcesorickým návrhem na zrušení napadeného ustanovení mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 1 písm. e) a §43 odst. 2 písm. a) ve spojení s §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. října 2013
Vlasta Formánková v. r.
předsedkyně senátu