ECLI:CZ:US:2013:4.US.2611.11.1
sp. zn. IV. ÚS 2611/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka, ve věci stěžovatelů HORÁKOVA benátecká sodovkárna, v. o. s., Pražská 190, Benátky nad Jizerou, Břetislava Horáka a Jitky Horákové, právně zastoupených advokátem Mgr. Janem Krátkým, Na Kozině 1438, Mladá Boleslav, proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2011 č. j. 19 Co 38/2011-393, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 1. 9. 2011 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelé domáhali zrušení části v záhlaví citovaného rozsudku krajského soudu.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Vedlejší účastníci řízení o ústavní stížnosti se domáhali žalobou na stěžovatelích zaplacení celkové částky 1.315.000,- Kč s příslušenstvím. Soud prvního stupně vyhověl návrhu pouze co do celkové částky 389.856,- Kč s příslušenstvím, přičemž do zbývající části žalobu zamítl. Současně přiznal stěžovatelům za řízení u soudu prvního stupně náklady řízení dle ustanovení §142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), s tím, že stěžovatelé měli ve věci úspěch z 42%. Krajský soud následně výrok II. rozsudku soudu prvního stupně o náhradu nákladů řízení změnil tak, že naopak náhradu nákladů řízení ve výši 158.680,- Kč přiznal vedlejším účastníkům s tím, že shledal předchozí rozhodnutí o nákladech řízení jako nesprávné. Důvodem pro změnu měla být přitom ta skutečnost, že vedlejší účastníci co do základního požadavku úhrady bezdůvodného obohacení podali žalobu zcela důvodně a uplatněný nárok vyčíslili ve shodě s výsledky dokazování a závěry soudu v jiné civilní věci. Úspěšnost ve věci tak dle náhledu odvolacího soudu závisela výlučně na následně zpracovaném znaleckém posudku a nárok na náhradu nákladů řízení vznikl vedlejším účastníkům podle ustanovení §142 odst. 3 o. s. ř.
Stěžovatelé jsou toho názoru, že uvedeným postupem došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, jež jsou mu garantovány čl. 36 odst. 1 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelé uvádějí, že je odvolací soud změnou napadeného rozhodnutí učinil odpovědnými za chyby, k nimž došlo v předchozích řízeních. Je sice pravdou, že rozhodnutí v této věci záviselo na znaleckém posudku, ale v případě, že v původním řízení se jednalo o zcela nesmyslný závěr znalce, nelze v tomto případě použít ustanovení §142 odst. 3 o. s. ř. pro výpočet nákladů řízení a tím de facto přenášet odpovědnost z jednoho řízení do řízení jiného. Navíc za situace, kdy stěžovatelé již v předešlém řízení poukazovali na vady znaleckého posudku.
III.
Ústavní soud si vyžádal související spis Okresního soudu v Mladé Boleslavi sp. zn. 9 C 127/2007, načež dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již v minulosti dovodil, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena jen tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatelé neztotožňují, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.
Ve vztahu k rozhodování o náhradě nákladů řízení Ústavní soud ve své judikatuře konstantně zastává stanovisko, že je zásadně doménou obecných soudů, aby posuzovaly úspěch stran řízení ve věci a další okolnosti důležité pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Ústavní soud tedy není oprávněn přezkoumávat každé jednotlivé rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. To neplatí pouze tehdy, pokud by došlo v rozhodnutí obecného soudu k procesnímu excesu, který by neměl toliko povahu běžného porušení podústavního práva, nýbrž by měl již charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti. Dle náhledu Ústavního soudu nebyla v předmětném případě výše uvedená premisa naplněna.
V souvislosti s projednávaným případem se Ústavní soud zabýval též otázkou, zda změnou nákladů řízení až odvolacím soudem nedošlo k vydání rozhodnutí, jež by bylo lze vnímat jako překvapivé. Vzhledem k tomu však, že v rámci tohoto řízení probíhalo dokazování k předmětu řízení, bylo zjevné, že může v rámci výrokové části rozhodnutí dojít ke změně některého z výroků soudu prvního stupně a změnu výroku o nákladech řízení tak nelze vnímat jako překvapivou či neočekávanou.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. října 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu