ECLI:CZ:US:2013:4.US.2611.13.1
sp. zn. IV. ÚS 2611/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka, ve věci stěžovatelek Renaty Erbové a Lucie Švedjukové, obě zastoupeny Mgr. Lukášem Eichingerem, advokátem, Revoluční 3, Praha 1, proti průtahům v řízení vedeném pod sp. zn. 21 C 196/2008 u Obvodnímu soudu pro Prahu 1, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dne 26. 8. 2013 bylo Ústavnímu soudu doručeno podání, jež Ústavní soud posoudil jako ústavní stížnost ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížností se stěžovatelky domáhají, aby Ústavní soud Obvodnímu soudu pro Prahu 1 v řízení sp. zn. 21 C 196/2008 zakázal pokračovat v porušování základních práv (svobod) stěžovatelek, jakož i ústavněprávních principů ve smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") ve smyslu čl. 96 odst. 1 Ústavy a ve smyslu čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny, respektive aby Obvodnímu soudu pro Prahu 1 přikázal obnovit stav před porušením, respektive aby mu přikázal jednat bez neodůvodněných průtahů, to je aby ve věci neprodleně nařídil ústní jednání. Stěžovatelky přitom v právě projednávané věci podaly jak návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu ve smyslu §174a zákona č. 6/2002 Sb., zákon o soudech a soudcích (dále jen "zákon o soudech a soudcích"), ve znění pozdějších předpisů, tak stížnost ve smyslu §164 zákona o soudech a soudcích. Řízení podle stěžovatelek již trvá od roku 2008, doposud nebylo meritorně rozhodnuto, přičemž se konalo zatím toliko jediné jednání ve věci.
II.
V judikatuře Ústavního soudu jsou průtahy v řízení podřazeny pod zásah orgánu veřejné moci [srov. ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], kterýžto pojem Ústavní soud obecně chápe zpravidla tak, že jde o převážně jednorázový, protiprávní a zároveň protiústavní útok tohoto orgánu vůči základním ústavně zaručeným právům a svobodám, který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci tohoto orgánu a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení; z této fakticity musí posléze vyplynout, že důsledkům takového "zásahu orgánu veřejné moci", neplynoucímu z příslušného rozhodnutí, nelze čelit jinak než ústavní stížností, případně nálezem Ústavního soudu obsahujícím zákaz takového zásahu. Tato podmínka není splněna tam, kde poškozenému je k dispozici obrana daná celým právním řádem republiky (srov. nález sp. zn. III. ÚS 62/95, N 78/4 SbNU 243).
V rozhodovací praxi Ústavního soudu lze identifikovat dvě základní skupiny případů týkajících se ochrany práva na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny), resp. práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (čl. 6 odst. 1 Úmluvy).
Do první z nich lze zařadit případy, ve kterých se domáhal ústavněprávní ochrany účastník soudního či správního řízení, které v době podání jeho ústavní stížnosti probíhalo, ale dosud nebylo ukončeno. Podstatou stížnostního žádání bylo zamezení časovým prodlevám a zájem na brzkém ukončení případu vydáním meritorního rozhodnutí. V případě vyhovění ústavní stížnosti Ústavní soud svým nálezem zakázal orgánu veřejné moci porušovat, resp. pokračovat v porušování ústavně zaručeného práva navrhovatele (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 313/97, N 157/9 SbNU 361, a další), případně přikázal, aby v konkrétní věci orgán veřejné moci (neprodleně) jednal (srov. nálezy sp. zn. IV. ÚS 466/97, N 38/10 SbNU 251, sp. zn. II. ÚS 225/01, N 102/23 SbNU 35, a další), či aby, pokud je to možné, obnovil stav před porušením (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 5/96, N 116/6 SbNU 335, a další). Po nabytí účinnosti zákona č. 192/2003 Sb., kterým se mění zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, kterým byl změněn zákon o soudech a soudcích (tj. v příslušné části ode dne 1. 7. 2004), Ústavní soud striktně vázal a váže přípustnost ústavní stížnosti na předcházející využití postupu podle ustanovení §174a citovaného zákona (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 180/04, N 112/34 SbNU 157).
Do druhé skupiny spadají případy, ve kterých stěžovatel namítl porušení ústavních procesních práv v řízení před orgánem veřejné moci, jež však v době podání ústavní stížnosti již bylo pravomocně ukončeno. Podstata ústavní stížnosti spočívala v kritice délky celého soudního řízení. Pokud byl Ústavní soud žádán o zrušení pravomocných rozhodnutí pouze z důvodu porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, judikoval, že samotné průtahy v řízení nejsou důvodem k vydání zrušujícího nálezu a že důvodnost takové argumentace má za následek kasaci napadených rozhodnutí pouze tehdy, jestliže průtahy v řízení ovlivnily nedodržení dalších ústavních principů řádného procesu nebo aplikaci hmotných ústavních práv (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 355/97, U 16/9 SbNU 445, nález sp. zn. IV. ÚS 628/03, N 128/34 SbNU 301). V případě vyhovění návrhu na prohlášení průtahů v řízení (již skončeném) Ústavní soud zpočátku svoje autoritativní konstatování deklaroval v odůvodnění nálezu (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 628/03, N 128/34 SbNU 301), později tuto kognici zařadil do výroku nálezu (srov. nález sp. zn. I. ÚS 296/04, N 107/34 SbNU 121, nález sp. zn. IV. ÚS 392/05, N 218/39 SbNU 311, nález sp. zn. II. ÚS 168/05, N 211/39 SbNU 249).
Nabytím účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, bylo legální definicí (§13 odst. 1 věta třetí, §22 odst. 1 věta třetí citovaného zákona) najisto postaveno, že nesprávným úředním postupem, za který stát či územní samosprávné celky nesou odpovědnost, je i porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Týmž zákonem byla do právního řádu České republiky vnesena možnost v případech neodůvodněných průtahů řízení nárokovat kromě náhrady škody i poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (§31a citovaného zákona).
Procesními prostředky k ochraně práva narušeného v již skončeném právním řízení (včetně řízení soudního) neodůvodněnými průtahy jsou proto v důsledku přijetí citované právní úpravy uplatnění nároku na náhradu škody v předběžném projednání, respektive žaloba v případě neposkytnutí náhrady ve lhůtě 6 měsíců (je-li nárok uplatňován vůči státu), a žaloba (je-li nárok na náhradu škody uplatňován vůči územnímu celku či jde-li o uplatnění nároku na zadostiučinění), jakož i všechny procesní prostředky uplatnitelné v občanskoprávním řízení takovou žalobou zahájeném.
III.
Z výše uvedeného je pak patrno, že ústavní stížnost je přípustná, neboť řízení ve věci stěžovatelek bylo skončeno (jedná se tedy o výše definovanou první skupinu). Ústavní soud však shledal, že je zjevně neopodstatněná [Ústavní soud zde přitom nereflektuje, že advokátem stěžovatelek formulovaný petit ve svém důsledku žádá, aby Ústavní soud obvodnímu soudu přikázal neprodleně nařídit ústní jednání, k čemuž ovšem Ústavní soud není příslušný - srovnej též přiměřeně odůvodnění usnesení Městského soudu v Praze 6. 9. 2012 č. j. 30 UL 36/2012-9 nebo usnesení Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 2394/12 z 18. 12. 2012]. Již ze samotné ústavní stížnosti plyne, že ve shora citované věci stěžovatelek skutečně došlo k průtahům, nicméně samy stěžovatelky při rekapitulaci ústavní stížnosti uvádí, že je dne 19. 3. 2013 obvodní soud vyzval k vyjádření k důkazu provedeného dožádaným rakouským soudem. Stěžovatelky pak soudu - podle svého vlastního tvrzení - své vyjádření zaslaly 29. 5. 2013. Nutno přitom podotknout (toliko pro úplnost), že dalším dožádaným orgánem v dané věci byl soud ve Spolkové republice Německo; všechny tyto úkony si přitom vyžádaly součinnost s ustanoveným tlumočníkem, přičemž ani on, ani dožádané zahraniční soudy nebyly ve své činnosti právě promptní. Nicméně - jak naznačeno - v daném řízení již podle přesvědčení Ústavního soudu k neodůvodněným průtahům aktuálně nedochází. To ovšem neznamená, že po skončení řízení nemůže být jeho celková délka shledána nepřiměřenou, což eventuálně může mít shora naznačené konsekvence.
Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. září 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu