ECLI:CZ:US:2013:4.US.2675.13.1
sp. zn. IV. ÚS 2675/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 24. září 2013 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka v právní věci stěžovatele Bc. Tomáše Brotánka, zastoupeného Mgr. Šárkou Oharkovou, advokátkou se sídlem Dobropolská 14, Praha 10, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 56 Co 225/2013-68 ze dne 11. 6. 2013 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-město č. j. 28 C 189/2012-43 ze dne 7. 1. 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 2. 9. 2013 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů pro jejich rozpor s čl. 2 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh Ústavní soud zjistil, že Okresní soud Plzeň-město (dále jen "okresní soud") rozsudkem č. j. 28 C 189/2012-43 ze dne 7. 1. 2013 zamítl žalobu stěžovatele proti Západočeské univerzitě v Plzni (dále jen "vedlejší účastnice") o zaplacení částky 29.424,- Kč a částky 10.216,- Kč. Předmětné částky představovaly bezdůvodné obohacení, jež dle názoru stěžovatele vzniklo na straně vedlejší účastnice v důsledku neoprávněného vyměření sankčního poplatku za překročení standardní doby studia a jeho následného exekučního vymožení. Stěžovatel podal proti rozsudku okresního soudu odvolání, nicméně Krajský soud v Plzni rozsudkem č. j. 56 Co 225/2013-68 ze dne 11. 6. 2013 rozhodnutí okresního soudu jako věcně správné potvrdil. Obecné soudy dospěly k závěru, že nebyla naplněna žádná ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení; rozhodnutí o vyměření poplatku představovalo platný exekuční titul, jehož přezkum by byl možný toliko ve správním soudnictví. Jelikož stěžovatel takový přezkum neinicioval, nezbylo než vycházet ze skutečnosti, že předmětné rozhodnutí bylo po právu, a jeho vymožení tak nelze považovat za bezdůvodné obohacení na straně vedlejší účastnice.
Stěžovatel napadl rozsudky okresního a krajského soudu ústavní stížností, v níž vyjádřil přesvědčení, že rozhodnutí o vyměření poplatku bylo vydáno neoprávněně na základě účelového a extenzivního výkladu zákona. Stěžovatel podotkl, že pokud by se měl domáhat zrušení rozhodnutí o vyměření poplatku cestou správního soudnictví, byl by takový postup nehospodárný. Stěžovatel měl totiž v úmyslu poplatek uhradit poté, co by došlo k jím očekávanému zrušení rozhodnutí o ukončení studia. To se však nestalo a nadto v okamžiku, kdy nabylo rozhodnutí o ukončení studia právní moci, již uplynula lhůta k podání správní žaloby proti rozhodnutí o vyměření poplatku. Stěžovatel považoval za protiústavní, že dvě rozhodnutí vedlejší účastnice, vydaná v týž den, měla odlišný právní režim a lhůta k podání opravného prostředku počala u každého z nich běžet v jiný časový okamžik. V důsledku toho bylo stěžovateli znemožněno realizovat jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud rozhodl, jak výše uvedeno, tzn., aby napadená rozhodnutí obecných soudů svým nálezem zrušil.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k jejímu věcnému projednání.
Stěžovatel měl za to, že obecné soudy v důsledku nesprávného právního posouzení věci porušily jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny. K tomu lze uvést následující: Ústavní soud ustáleně judikuje, že není součástí soustavy obecných soudů, a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Interpretace jiných než ústavních předpisů náleží do výlučné kompetence obecných soudů, přičemž odlišný právní názor stěžovatele na výklad právního předpisu sám o sobě porušení jeho ústavně zaručených práv nezakládá. K porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod by v této souvislosti mohlo dojít toliko tehdy, jestliže by závěry obecných soudů byly v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly, nebo tehdy, jestliže by byla některá z norem podústavního ("jednoduchého") práva interpretována způsobem, nacházejícím se v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), nebo jednalo-li by se o interpretaci založenou na ústavně nepřípustné svévoli (např. nerespektování kogentní normy). Stejně tak Ústavní soud není povolán "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy; i zde jeho zásah opět připadá v úvahu pouze výjimečně, jestliže by mezi provedenými důkazy a z nich odvozenými zjištěními existovaly extrémní rozpory. Ústavní soud napadená rozhodnutí v tomto smyslu přezkoumal, nicméně vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, nenalezl. Obecné soudy se uplatněným nárokem řádně zabývaly a své závěry, vedoucí k zamítnutí stěžovatelovy žaloby logicky a srozumitelně zdůvodnily. Za těchto okolností Ústavnímu soudu nepříslušelo jejich závěry jakkoliv přehodnocovat. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti pouze zopakoval argumenty, které uplatnil v předchozím průběhu řízení a s nimiž se obecné soudy vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí; argumentace stěžovatele, vztahující se k tvrzeným pochybením vedlejší účastnice při vyměření poplatku za překročení standardní doby studia, nebyla pro posouzení věci relevantní, neboť určující byl právě závěr o nemožnosti přezkumu postupu vedlejší účastnice mimo rámec správního soudnictví.
Prostřednictvím ústavní stížnosti, založené na polemice se závěry obecných soudů v rovině podústavní, stavěl stěžovatel Ústavní soud do role další instance v systému obecného soudnictví, která mu však, jak již bylo vyloženo výše, zásadně nepřísluší. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. září 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu