ECLI:CZ:US:2013:4.US.2680.13.1
sp. zn. IV. ÚS 2680/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti S. J., zastoupené Mgr. Petrem Škopkem, advokátem se sídlem na adrese Rakovník, Vysoká 267/I, proti rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 26. února 2013 č. j. 0 P 135/2010-320 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. června 2013 č. j. 32 Co 238/2013-346, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 2. září 2013, se stěžovatelka podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozsudků s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její základní právo jako rodiče na péči o dítě a jeho výchovu podle čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Z předložené ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Rakovníku sp. zn. 0 P 135/2010 (dále jen "soudní spis") bylo zjištěno, že stěžovatelka dne 27. března 2012 spolu se svým manželem podala návrh na zrušení ústavní výchovy nezletilé dcery, nařízené rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 9. prosince 2010 č. j. 0 P 135/2010-102. Okresní soud rozsudkem napadeným ústavní stížností návrh zamítl. Na základě odvolání podaného oběma rodiči Krajský soud v Praze, rozsudkem rovněž napadeným ústavní stížností, rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil se závěry učiněnými soudem prvního stupně v tom smyslu, že důvody, pro které byla ústavní výchova nezletilé nařízena, nadále trvají, i když lze přisvědčit námitkám stěžovatelky, že rodiče odvedli velký kus práce a splnili řadu cílů vytyčených po nařízení ústavní výchovy. Nicméně v řízení bylo prokázáno, že výchovné schopnosti rodičů jsou v míře minimální a nedostačující, postoj rodičů k výchově nezletilé je naprosto nekritický a výchovné prostředí nepodnětné, přičemž přístupem rodičů byla výchova nezletilé vážně narušena a ohrožena. Odvolací soud má za to, že dosud ne zcela pominuly důvody pro nařízení ústavní výchovy nezletilé a zrušení ústavní výchovy může představovat pro nezletilou i značné riziko především co do její bezpečnosti, zajištění základních potřeb alespoň v nezbytné míře a motivace pro další všestranný vývoj. Pro zrušení ústavní výchovy nezletilé nesvědčí podle závěru odvolacího soudu žádná po právní stránce významná skutečnost, jak požaduje ustanovení §46 odst. 2 věta druhá zákona o rodině.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že rozhodnutí okresního soudu je v extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry, okresnímu soudu dále vytýkala, že zamítl její návrh na doplnění dokazování spočívající ve vyžádání vyjádření od psychiatra stěžovatelky. Odvolací soud pak podle názoru stěžovatelky porušil její právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do rodinného života a právo na soudní ochranu tím, že nepřihlédl k jejím námitkám obsaženým v odvolání a že rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud opakovaně judikuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy) a tudíž není ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
Ústavní soud současně ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
Pochybení tohoto charakteru v přezkoumávané věci Ústavní soud nezjistil. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly a v odůvodnění pak svá rozhodnutí zcela logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily a podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Lze konstatovat, že stěžovatelka v ústavní stížnosti opakuje námitky vznesené v průběhu řízení před obecnými soudy a polemizuje s právními závěry, ke kterým tyto soudy došly, přičemž argumentace stěžovatelky při polemice s učiněnými právními závěry nepřekročila rámec podústavního práva. Ústavní soud z obsahu soudního spisu ověřil, že stěžovatelce byl zaručen přístup k soudu a nebylo jí jakkoli bráněno, aby svá práva před soudem řádně hájila. Odůvodnění napadených rozhodnutí pak považuje za ústavně konformní a srozumitelné a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Jinak řečeno, podmínky zásahu Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů, založené v rovině právního posouzení věci, splněny nejsou. Proto lze bez dalšího odkázat na podrobná odůvodnění napadených rozhodnutí.
V souvislosti se zjištěními soudu prvního stupně lze pak jen příkladmo poukázat na zprávu opatrovníka nezletilé, který má za to, že je třeba upřednostnit zájem nezletilé dcery, která by případným návratem do původní rodiny měla velmi omezené šance na zdárný vývoj a brzy by nebyla schopna plnit požadavky školy, čímž by se značně omezily vyhlídky na její budoucí uplatnění v životě (č. listu 310 a 311 soudního spisu). Dále lze poukázat na závěry vypracovaného znaleckého posudku soudní znalkyní z oboru zdravotnictví, specializace klinická psychologie (č. listu 248 až 282 soudního spisu) a ze závěru na tomto posudku nezávisle zpracované zprávy Centra psychologicko-sociálního poradenství Středočeského kraje (č. listu 305 a 306 soudního spisu) ze kterých plyne, že výchovné schopnosti rodičů jsou minimální a nedostačující, míra odpovědnosti ve vztahu k výchově hluboce podprůměrná, oba nejsou schopni adekvátně a v plné míře plnit rodičovskou zodpovědnost, přičemž pobyt nezletilé dcery u stěžovatelky představuje nezanedbatelné riziko ohrožení na zdraví a životě z důvodu jak nepozornosti z nedbalosti, tak i vědomého odmítání toho řídit se obvyklými konvencemi a respektovat předpisy. Odvolací soud pak doplnil dokazování aktuální zprávou od opatrovníka nezletilé ze dne 27. května 2013, který mimo jiné uvedl, že rodiče nezletilou dceru v dětském centru nenavštěvují, berou si ji jedenkrát měsíčně na týdenní návštěvu. Nezletilá se vrací do zařízení v pořádku, ale i týdenní pobyt u rodičů se projeví v zapomenutí různých dovedností, které předtím nabyla (č. listu 339 a 340 soudního spisu.
Z obecného pohledu si je pak třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny a z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Pokud stěžovatelka nesouhlasí se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou.
Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatelky zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Stěžovatelce se nezdařilo doložit porušení namítaných ústavně zaručených práv, proto Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 15. října 2013
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu