ECLI:CZ:US:2013:4.US.2681.11.1
sp. zn. IV. ÚS 2681/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka v právní věci stěžovatelky Vlasty Borecké, zastoupené JUDr. Jiřím Císařem, advokátem se sídlem Hrnčířská 55/14, Ústí nad Labem, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 4745/2008-166 ze dne 27. 4. 2011, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 17 Co 121/2006-139 ze dne 31. 1. 2008 a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem č. j. 8 C 77/2001-119 ze dne 21. 9. 2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 13. 9. 2011 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
Ze spisu Okresního soudu v Ústí nad Labem (dále jen "okresní soud") sp. zn. 8 C 77/2001, který si Ústavní soud za účelem posouzení důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal, bylo zjištěno, že okresní soud rozsudkem č. j. 8 C 77/2001-119 ze dne 21. 9. 2005 zamítl žalobu stěžovatelky proti žalovanému JUDr. Josefu Vondráčkovi (dále jen "vedlejší účastník") o zaplacení 171.613,- Kč s příslušenstvím; předmětná částka představovala škodu, jež měla stěžovatelce vzniknout v důsledku porušení povinnosti při výkonu advokacie ze strany vedlejšího účastníka. Stěžovatelka podala proti rozsudku okresního soudu odvolání, nicméně Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") rozsudkem č. j. 17 Co 121/2006-139 ze dne 31. 1. 2008 rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil. Dovolání stěžovatelky proti rozsudku krajského soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 4745/2008-166 odmítnuto jako nepřípustné z důvodu nenaplnění podmínky zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012.
Stěžovatelka napadla výše uvedená rozhodnutí obecných soudů ústavní stížností, v níž namítala, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva plynoucí z čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelka spatřovala neoprávněný zásah do svých ústavně zaručených práv v nesprávné aplikaci ustanovení §16 a 24 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o advokacii"), resp. §14 a 22 zákona č. 128/1990 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, týkajících se povinností advokáta a jeho odpovědnosti za škodu, kterou způsobil klientovi v souvislosti s výkonem advokacie. Škoda dle stěžovatelky vznikla tak, že vedlejší účastník, který byl jejím právním zástupcem ve sporu o autorskou odměnu, učinil profesně chybnou volbu žalovaného subjektu, což vedlo k zamítnutí žaloby. Majetek stěžovatelky se tedy jednak nerozšířil o očekávanou autorskou odměnu, a jednak se snížil zaplacením právní služby vedlejšímu účastníkovi. Stěžovatelka uvedla, že otázka pasivní legitimace je otázkou právní, kterou může a musí posoudit advokát, jemuž se klient svěřuje k poskytnutí právní služby jako k osobě tomu povolané. I v případě, že jde o věc odborně složitou, musí advokát postupovat tak, aby ochránil zájmy svého klienta. Pokud má pochybnosti o okruhu žalovaných, je jeho povinností buď odmítnout právní zastoupení, nebo žalovat všechny v úvahu přicházející subjekty a poučit klienta, že vůči některým subjektům bude žaloba zamítnuta, což může mít vliv na náklady řízení. Jelikož vedlejší účastník neučinil ani jedno ani druhé, porušil zákonem uloženou povinnost plynoucí z §16 zákona o advokacii; jeho nesprávný postup pak byl v příčinné souvislosti se vznikem škody. Obecné soudy tedy měly dospět k závěru o odpovědnosti vedlejšího účastníka; opačný závěr totiž odporoval znění citovaných ustanovení zákona o advokacii. Stěžovatelka dále obecným soudům vytkla, že vycházely ze stanoviska České advokátní komory, ačkoliv toto se týkalo kárné odpovědnosti advokáta, u níž se uplatňuje subjektivní odpovědnost, zatímco odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu advokacie je odpovědností objektivní. Liberační důvod přitom nemohl být dán, neboť škodě mohlo být zabráněno, kdyby vedlejší účastník postupoval způsobem popsaným výše. Stěžovatelka rovněž vyjádřila názor, že Nejvyšší soud nesprávně posoudil přípustnost jejího dovolání, když konstatoval, že v dovolání byly uplatněny toliko námitky skutkové. Předmětem dovolání byla přitom otázka odpovědnosti advokáta za škodu, tedy otázka právní. Nerespektováním kogentních zákonných ustanovení a jejich přepjatě formalistickým výkladem, odporujícím principům spravedlnosti, bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatelky na soudní ochranu a spravedlivý proces; stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud rozhodl, jak uvedeno výše, tzn., aby rozhodnutí okresního, krajského a Nejvyššího soudu svým nálezem zrušil.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k meritornímu přezkumu napadených rozhodnutí.
Obecné soudy zamítly žalobu stěžovatelky o náhradu škody s odůvodněním, že tato neprokázala porušení právní povinnosti ze strany vedlejšího účastníka. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti tento závěr rozporovala a tvrdila, že vedlejší účastník nedostál povinnostem plynoucím z §16 zákona o advokacii (§14 zákona č. 128/1990 Sb.). K tomu lze uvést následující: Ústavní soud ustáleně judikuje, že není součástí soustavy obecných soudů, a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Interpretace jiných než ústavních předpisů náleží do výlučné kompetence obecných soudů, přičemž odlišný právní názor stěžovatele na výklad právního předpisu sám o sobě porušení jeho ústavně zaručených práv nezakládá. K porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod by v této souvislosti mohlo dojít toliko tehdy, jestliže by závěry obecných soudů byly v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly, nebo tehdy, jestliže by byla některá z norem podústavního ("jednoduchého") práva interpretována způsobem, nacházejícím se v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), nebo jednalo-li by se o interpretaci založenou na ústavně nepřípustné svévoli (např. nerespektování kogentní normy). Stejně tak Ústavní soud není povolán "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy; i zde jeho zásah opět připadá v úvahu pouze výjimečně, jestliže by mezi provedenými důkazy a z nich odvozenými zjištěními existovaly extrémní rozpory. Ústavní soud napadená rozhodnutí v tomto smyslu přezkoumal, nicméně vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, nenalezl. Obecné soudy se otázkou, zda došlo ze strany vedlejšího účastníka k porušení povinností plynoucích ze zákona o advokacii, řádně zabývaly a své závěry, vedoucí k zamítnutí stěžovatelčiny žaloby, resp. odmítnutí jejího dovolání, logicky a srozumitelně zdůvodnily. Námitce stěžovatelky, že se jednalo o výklad nespravedlivý či přepjatě formalistický, nemohl Ústavní soud přisvědčit.
Jelikož Ústavní soud nezjistil existenci extrémního rozporu mezi důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, ani mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry, nepříslušelo mu úvahy obecných soudů jakkoliv přehodnocovat. Stěžovatelka v ústavní stížnosti v podstatě zopakovala námitky uplatněné v předchozím průběhu řízení a stavěla tak Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu, jak již bylo vyloženo výše, zásadně nepřísluší. Pouhý nesouhlas stěžovatelky s výsledkem řízení před obecnými soudy, založený na polemice s jejich závěry v rovině podústavní, nebyl sám o sobě způsobilý konstituovat porušení jejích ústavně zaručených práv, Ústavnímu soudu proto nezbylo než její ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. srpna 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu