ECLI:CZ:US:2013:4.US.2694.13.1
sp. zn. IV. ÚS 2694/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Aldina Bahaa, zastoupeného Mgr. Jiřím Hladíkem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Brně, nám. 28. října 1898/9, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 156/2013-236 ze dne 6. června 2013, proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 44 Co 310/2011-218 ze dne 27. června 2012 a proti rozsudku Městského soudu v Brně č. j. 39 C 120/2010-197 ze dne 11. května 2011 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí.
Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Brně rozsudkem č. j. 39 C 120/2010-197 ze dne 11. května 2011 zamítl žalobu stěžovatele, kterou se po žalovaných Ing. Ahmadovi Salem Ali a Haně Ahmadové (dále jen "žalovaní") domáhal, aby společně a nerozdílně uvedli do předešlého stavu specifikovaný nebytový prostor a aby jim bylo uloženo strpět užívání specifikovaného nebytového prostoru stěžovatelem a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně rozsudkem č. j. 44 Co 310/2011-218 ze dne 27. června 2012 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením č. j. 26 Cdo 156/2013-236 ze dne 6. června 2013 odmítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že celé právní posouzení jeho věci se odvíjí od názoru, zda zničením věci vlastníkem zanikla nájemní smlouva. Od toho se pak odvíjí další otázky, a to především zda nájemce může požadovat výlučně náhradu škody v penězích, anebo zda nájemce může požadovat i nepeněžité plnění, které svou povahou představuje plnění odpovídající nájemní smlouvě, což v praktické rovině podle stěžovatele primárně znamená uvedení pronajaté věci do předešlého stavu, a potažmo strpění jejího užívání nájemcem. Základní otázkou právního posouzení je tedy podle stěžovatele výklad a aplikace ust. §680 odst. 1 občanského zákoníku.
Městský soud v Brně podle stěžovatele založil svůj zamítavý rozsudek na tom, že uvedení do původního stavu není ani možné, ani účelné. Možné nemá být z toho důvodu, že předmětná věc není ve vlastnictví nájemce. Krajský soud v Brně pak podle ústavní stížnosti sice formálně v odůvodnění napadeného rozsudku odkázal na ust. §575 občanského zákoníku, avšak vzhledem ke způsobu jeho argumentace de facto aplikoval ust. §680 odst. 1 občanského zákoníku, když ust. §680 odst. 1 občanského zákoníku je ostatně považováno za upřesnění ust. §575 občanského zákoníku. Nejvyšší soud pak podle stěžovatele považoval takovýto výklad ust. §680 odst. 1 občanského zákoníku za správný, když podle něj zánik nájemního vztahu přichází v úvahu jen v souvislosti s úplným zánikem předmětu nájmu, neboť neexistuje-li, nelze jej pronajímat.
Výklad zvolený obecnými soudy považuje stěžovatel za výklad v právním státě nepřijatelný a v tomto směru přináší podrobnější argumentaci.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení včetně interpretace a aplikace právních předpisů je záležitostí obecných soudů.
Ústavní soud konstatuje, že důvody, pro které obecné soudy rozhodly rozhodnutími, s nimiž stěžovatel nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, přičemž tyto soudy odůvodnily jak svůj stěžejní a stěžovatelem především zpochybňovaný závěr stran toho, že stěžovatelovo nájemní právo k nebytovému prostoru zánikem (zničením) tohoto prostoru zaniklo a že stěžovatel není oprávněn domáhat se proti vlastníkům tohoto nebytového prostoru uvedení do předešlého stavu, ani strpění jeho užívání, tak ostatní své závěry, které ve věci zaujaly. Ústavní soud v záhlaví citovaná rozhodnutí považuje za ústavně souladný projev nezávislého soudního rozhodování a pro stručnost odkazuje na jeho odůvodnění s tím, že stěžovatelovu ústavní stížnost považuje za pouhou polemiku s rozhodnutími obecných soudů a žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nezjistil.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. září 2013
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu