ECLI:CZ:US:2013:4.US.273.13.1
sp. zn. IV. ÚS 273/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti Karlovarského kraje, se sídlem v Karlových Varech, Závodní 353/88, zastoupeného JUDr. Martinem Čonkou, advokátem, AK se sídlem v Chebu, Komenského 4, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 10. 2012 č. j. 12 Co 609/2012-85 a výroku II. usnesení Okresního soudu v Chebu ze dne 20. 8. 2012 č. j. 15 C 441/2006-57 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 21. 1. 2012 se Karlovarský kraj, se sídlem v Karlových Varech (dále jen "žalobce" nebo "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil náhradově nákladové výroky v záhlaví uvedených rozhodnutí, tj. výroky I. a II rozhodnutí Krajského soudu v Plzni (dále jen "odvolací soud") a výrok II. rozhodnutí Okresního soudu v Chebu (dále jen "nalézací soud"), vydané v řízení o zaplacení částky 153 490 Kč s příslušenstvím.
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Dne 20. 8. 2012 nalézací soud řízení v celém rozsahu zastavil (výrok I.), žalobci uložil povinnost zaplatit ve stanovené lhůtě žalovaným (tj. procesním nástupcům původního žalovaného) k rukám jejich zástupce náklady řízení v částce 41 220 Kč (výrok II.) a žalobci vrátil přeplatek soudního poplatku (výrok III.); učinil tak poté, co žalobce vzal žalobu zcela zpět.
Dne 30. 10. 2012 odvolací soud k odvolání žalobce usnesení nalézacího soudu ze dne 20. 8. 2012 v napadené části, tj. ve výroku pod bodem II., změnil tak, že žalobce je povinen zaplatit žalovaným ve stanovené lhůtě k rukám zástupce žalovaných na nákladech řízení částku 52 824 Kč (výrok I.), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
III.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, že nalézací i odvolací soud porušily čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") tím, že "nerespektovaly jednoznačné znění kogentní právní normy, čímž zatížily své rozhodování prvkem libovůle."
Podle přesvědčení stěžovatele bylo rozhodnutí nalézacího soudu o zastavení řízení podle §96 odst. 1 a 3 o. s. ř. překvapivé, neboť předpokládal, že řízení bude zastaveno podle §107 odst. 5 o. s. ř., čemuž by odpovídal i výrok o nákladech řízení podle §146 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj. takový, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení podle jeho výsledku. Do nevýhodné procesní situace se dostal chybným postupem nalézacího soudu, jenž rozhodl o pokračování v řízení s právními nástupci původního žalovaného s argumentací, že až v následném řízení může být zjištěno, zda v daném případě jde o výjimku z ustanovení §328 odst. 2 zákoníku práce [dle níž peněžitá práva zaměstnavatele (v daném případě žalobce) smrtí zaměstnance (tj. původního žalovaného) nezanikají, jedná-li se (mimo jiné) o práva na náhradu škody způsobené úmyslně].
Stěžovatel nesouhlasil s názorem odvolacího soudu, že proti usnesení o procením nástupnictví po původním žalovaném měl podat odvolání; tvrdil, že zastavení řízení nezavinil, i když svou žalobu vzal zpět, neboť se tak stalo v důsledku pochybení nalézacího soudu, který rozhodl o procesním nástupnictví žalovaných za situace, kdy tuto otázku neměl vůbec vyřešenu. Zavinění na výsledku řízení lze podle stěžovatele spatřovat i na straně žalovaných, kteří proti usnesení nalézacího soudu ze dne 11. 6. 2012 č. j. 15 C 441/2006-47 o právním nástupnictví žalovaných nebrojili odvoláním; poukázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 12. 2011 sp. zn. IV. ÚS 2771/11 a nález ze dne 23. 3. 2006 sp. zn. III. ÚS 450/05 (N 69/40 SbNU 685).
Stěžovatel uzavřel, že napadená rozhodnutí byla stižena prvky libovůle a porušila jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"); poukázal na celkovou dobu řízení a vyjádřil názor, že při rozhodování o nákladech řízení mělo být postupováno dle §150 o. s. ř.
IV.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nutno odmítnout jako zjevně neopodstatněnou z následujících důvodů.
Podstatu stěžovatelova tvrzení Ústavní soud spatřuje v tvrzení, že náhradově nákladovými výroky rozhodnutí obecných soudů bylo porušeno základní právo na spravedlivý proces dle hlavy páté Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, zaručujících především právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Toto tvrzení stěžovatele Ústavní soud shledal prima facie zjevně neopodstatněným, neboť občanskoprávní řízení bylo zastaveno na jeho návrh, jemuž nalézací soud vyhověl. K porušení práva na soudní ochranu z hlediska přístupu k soudu a možnosti domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu ve smyslu výše citovaných článků Listiny a Úmluvy tudíž zjevně nedošlo.
Z ústavní stížnosti je ovšem zřejmé, že její podstatou je tvrzené porušení základního práva na spravedlivý proces při rozhodování o náhradě nákladů řízení před nalézacím a odvolacím soudem. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že ačkoliv se žádný z článků Listiny, resp. Úmluvy, o nákladech řízení před civilním soudem, resp. o jejich náhradě, výslovně nezmiňuje, principy spravedlivého procesu vyplývající z hlavy páté Listiny a článku 6 odst. 1 Úmluvy nutno přiměřeně aplikovat i na rozhodování obecných soudů o nákladech řízení.
Z hlediska opodstatněnosti ústavních stížností směřující proti náhradově nákladovým výrokům rozhodnutí obecných soudů lze mj. poukázat na usnesení ze dne 13. 1. 2011 sp. zn. II. ÚS 3409/10, dle něhož "Ústavní soud ve své judikatuře konstantně zastává stanovisko ... , že zásadně jde o kompetenci obecných soudů, aby posuzovaly úspěch stran v řízení a další okolnosti důležité pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Ústavní soud tedy není oprávněn přezkoumávat každé jednotlivé rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. To neplatí pouze tehdy, pokud by došlo v rozhodnutí obecného soudu k procesnímu excesu, který by neměl toliko povahu běžného porušení podústavního práva, nýbrž by měl již charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti. Spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05); opakovaně již bylo řečeno, že povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku.", na usnesení ze dne 27. 12. 2011, sp. zn. IV. ÚS 2771/11, dle něhož, "...pokud občanský soudní řád ponechává otázky nákladů řízení, včetně posouzení jejich účelnosti, úvaze obecných soudů, a ty v jednotlivých případech přihlíží ke konkrétním okolnostem případu a své úvahy dostatečně odůvodní, nelze jejich postup z hlediska základních práv a svobod považovat za svévolný ani nepřiměřený.", a řadu dalších rozhodnutí Ústavního soudu, citovaných mj. v nálezu ze dne 25. 7. 2012 sp. zn. I. ÚS 988/12 (všechna citovaná rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud znovu uvádí, že pokud jde o konkrétní výši náhrady, není jeho úkolem jednat jako odvolací soud nebo jako soud třetí či čtvrté instance ve vztahu k rozhodnutím přijatým obecnými soudy. Je úlohou obecných soudů interpretovat a aplikovat relevantní pravidla procesní a hmotněprávní povahy. Navíc jsou to obecné soudy, které mají nejlepší podmínky pro posouzení všech okolností konkrétního případu. Ústavní soud je ovšem oprávněn posoudit, zda postup nebo rozhodnutí obecných soudů při rozhodování o nákladech řízení vyhovovaly obecným požadavkům procesní spravedlivosti obsaženým v hlavě páté Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Konkrétněji řečeno, pokud občanský soudní řád ponechává otázky nákladů řízení, včetně posouzení jejich účelnosti, úvaze obecných soudů, a ty v jednotlivých případech přihlíží ke specifickým okolnostem případu a své úvahy dostatečně odůvodní, nelze jejich postup z hlediska základních práv a svobod považovat za svévolný ani nepřiměřený.
Zákonné principy obsažené v ustanovení §146 odst. 2 o. s. ř. považuje Ústavní soud za ústavně konformní a odpovídající obecnému požadavku spravedlivosti, což vyslovil v řadě svých rozhodnutí, např. v usnesení ze dne 1. 4. 2003 sp. zn. II. ÚS 563/01 (U 8/30 SbNU 519) nebo nálezu ze dne 14. 10. 2005 sp. zn. IV. ÚS 221/04 (N 199/39 SbNU 111).
Ústavní soud z napadených rozhodnutí shledal, že nalézací i odvolací soud svá skutková zjištění a z nich vyvozené právní závěry ohledně důvodů aplikace ustanovení §146 odst. 2 o. s. ř. v napadených rozhodnutích dostatečně odůvodnily; proto mu nezbylo než konstatovat, že předpoklady spravedlivého procesu ve vztahu k odůvodňování soudních rozhodnutí ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů splňují a nelze je označit za "libovolné"; jinak řečeno, postup obecných soudů vedoucí k vydání ústavní stížností napadených náhradově nákladových výroků nebyl svévolný či nepřiměřený.
Z napadených rozhodnutí i z obsahu ústavní stížnosti není dovoditelné, že by stěžovatel byl - jak nyní tvrdí - "nucen vzít žalobní návrh zpět". Je však nepochybné, že zvolil-li tento procesní postup, sám vyloučil možnost zastavení řízení dle ustanovení §107 odst. 5 o. s. ř. a sám též navodil situaci, kdy o náhradě nákladů řízení nutně musil soud rozhodovat dle ustanovení §146 odst. 2 o. s. ř. a nikoliv dle ustanovení §146 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Důsledky zpětvzetí návrhu ve vztahu k útratám sporu měl stěžovatelův zástupce jsoucí advokátem a tedy znalcem práva včas uvážit. Neučinil-li tak, nemůže stěžovatel nákladové dopady svého postupu svalovat na údajně protiústavní rozhodnutí obecných soudů.
Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. března 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu