ECLI:CZ:US:2013:4.US.2791.12.1
sp. zn. IV. ÚS 2791/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 30. dubna 2013 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného v právní věci stěžovatele A. H., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Ostrov nad Ohří, zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem Sokolská 60, Praha 2, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 235/2012-553 ze dne 29. 3. 2012, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 10 To 74/2011-506 ze dne 18. 10. 2011 a proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře, č. j. 18 T 4/2002-459 ze dne 28. 6. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 23. 7. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře (dále jen "krajský soud"), sp. zn. 18 T 4/2002 Ústavní soud zjistil, že rozsudkem tohoto soudu 18 T 4/2002-459 ze dne 28. 6. 2011 byl stěžovatel shledán vinným, že dne 29. 11. 2001 společně již s pravomocně odsouzeným A. H, v odpoledních hodinách za použití telefonu vylákali L. K. do obchodu starožitnictví v Táboře, kde ho společně s dalšími dvěma neustanovenými osobami za použití násilí a pohrůžky násilím tak, že za přítomnosti obou obviněných a s jejich tichým souhlasem jej tito nezjištění muži vysvlékli do spodního prádla, tloukli a kopali do různých částí těla, vyhrožovali mu alespoň zlomením prstu pro výstrahu či smrtí pro případ, že by jejich jednání oznámil na policii, a tím jej přinutili podepsat směnku na finanční částku 3.500.000,- Kč, a dále se zmocnili věcí a dokladů k převodu vozidla tov. zn. Mercedes Benz combi, jehož je vlastníkem (bod I). Za stejných časových a místních podmínek za použití násilí a bezprostředního násilí s uvedenými dvěma neustanovenými osobami se dále zmocnili věcí, a to osobního automobilu tov. zn. Mercedes Benz combi v hodnotě 436.700,- Kč, finanční hotovosti ve výši 85.000,- Kč, starožitností, uměleckých předmětů a osobních věcí v hodnotě 167.322,50,- Kč, přičemž poškozenému L. K. způsobili lehké zranění s obvyklou dobou léčení kolem deseti dnů (bod II.). Stěžovatel se tak dopustil v bodě I. trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b), d) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), dílem dokonaného, dílem ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 trestního zákona, a v bodě II. trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákona, za což mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti let. Stěžovatel byl dále zavázán uhradit společně a nerozdílně s pravomocně odsouzeným A. H., poškozenému L. K., škodu ve výši 85.000,- Kč. Stěžovatel podal proti rozsudku krajského soudu odvolání, které bylo usnesením Vrchního soudu v Praze č. j. 10 To 74/2011-506 ze dne 18. 10. 2011 zamítnuto. Dovolání stěžovatele proti rozhodnutí krajského soudu odmítl Nejvyšší soud usnesením č. j. 8 Tdo 235/2012-553 ze dne 29. 3. 2012 jako zjevně neopodstatněné.
Stěžovatel napadl výše uvedená rozhodnutí ústavní stížností, v níž namítal, že obecné soudy nesprávně zjistily skutkový stav věci, resp. že se v rozporu se zásadou in dubio pro reo přiklonily k verzi skutkového děje vycházející z výpovědi poškozeného, ačkoliv tato varianta byla pro stěžovatele méně příznivá než jiné alternativy, které rovněž na základě provedeného dokazování přicházely v úvahu. Dle stěžovatele nebylo prokázáno, že by společně s odsouzeným A. H. telefonoval prodavačce a poškozenému, aby jej vylákal do prodejny, ani že by dva neztotožnění muži měli již v momentě, kdy je vpouštěl do prodejny, nasazeny černé kukly. Stejně tak nebyla prokázána přítomnost stěžovatele na pódiu, kde mělo dojít k napadení poškozeného; stěžovatel od počátku vyšetřování vypovídal, že po celou dobu setrval dole v přízemí, kde poslouchal rádio. K verzi pro stěžovatele nepříznivé se obecné soudy přiklonily i při posuzování následné manipulace s vozidlem poškozeného. Obecné soudy spatřovaly úmysl stěžovatele spáchat trestný čin loupeže a vydírání v jeho spoluúčasti na násilném jednání dvou neztotožněných osob, na přípravě tohoto jednání ze strany jeho otce, eventuálně na nakládání s věcmi poškozeného. Stěžovatel měl za to, že nebylo nikterak prokázáno, že by věděl o tom, co se v prostorách pódia odehrávalo; veškeré kroky podniknuté společně s odsouzeným A. H., tzn. nákup směnky, uzavření prodejny, vpuštění neznámých mužů a poškozeného, hlídání u dveří, mohly být ze strany stěžovatele činěny s přesvědčením, že k žádnému trestnému činu nedojde. Obdobně i při manipulaci s vozidlem poškozeného se mohl stěžovatel domnívat, že tento byl poškozeným předán dobrovolně jako částečné plnění dluhu, případně mohlo jít ze strany stěžovatele jen o přeparkování vozu ze zóny zákazu stání na přímý příkaz otce či poškozeného, aniž by stěžovatel tušil, že klíčky od vozidla byly poškozenému odebrány násilím. Obecné soudy dovodily, že existoval úmysl stěžovatele, aby byly podniknuty kroky k vymožení dlužné částky od poškozeného, nicméně se již nezabývaly otázkou, zda tento úmysl byl u stěžovatele spojen s jednáním contra legem či intra legem. Dle stěžovatele mu tedy nebyl úmysl spáchat trestný čin vydírání a loupeže ve formě spolupachatelství prokázán. Pokud byl stěžovatel uznán vinným, měl být kategorizován nikoli jako spolupachatel, ale jako účastník ve formě pomocníka. Nejvyšší soud se sice touto otázkou podrobně zabýval, nicméně pominul, že forma spolupachatelství, kdy jednání každého ze spolupachatelů trestného činu je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti směřují k přímému vykonání trestného činu, byla vydáním zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), výrazně oslabena a přinejmenším vylákání poškozeného na místo činu či hlídání při činu již za spolupachatelství považovat nelze, a to s ohledem na rozšířenou definici pomoci ve smyslu §24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku. Ačkoliv ostatní skutkově zjištěná jednání stěžovatele nejsou v zákonném výčtu výslovně uvedena, ani je nelze zahrnout do objektivní stránky trestného činu vydírání či loupeže, a proto sloužila pouze jako pomoc při páchání uvedených trestných činů. Skutečnost, že následné nakládání s majetkem poškozeného mělo charakter pomoci, plyne mimo jiné i z "nálezu" Nejvyššího soudu č. 14/2005. Obecné soudy měly zvážit, zda nebyl namístě postup dle §40 trestního zákona, resp. §58 trestního zákoníku, umožňující mimořádné snížení trestu odnětí svobody. Posledně uvedené ustanovení přitom bylo pro stěžovatele příznivější, neboť v §58 odst. 5 trestního zákoníku je jednoznačně vyjádřeno, že účastenství ve formě pomoci není považováno za natolik společnosti nebezpečné jako spolupachatelství či jiné formy účastenství. Postupem dle §58 odst. 5 trestního zákoníku mohla být zohledněna absolutní závislost stěžovatele na jeho otci, jakož i věk stěžovatele v době spáchání trestného činu. Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že v řízení před obecnými soudy bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i čl. 90 Ústavy České republiky, proto navrhl, aby Ústavní soud rozhodl, jak uvedeno výše.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k meritornímu přezkumu napadených rozhodnutí. Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem spisového materiálu, shledal, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není další instancí v soustavě obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze tehdy, jestliže by vydáním napadených rozhodnutí došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.
Jádrem ústavní stížnosti byla polemika stěžovatele se způsobem, jímž obecné soudy hodnotily důkazy, a s právními závěry, k nimž tyto na základě hodnocení důkazů dospěly. Namítal-li stěžovatel, že na základě těch důkazů, které byly v řízení provedeny, nebylo možno dospět k závěru o jeho vině, nutno odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, z níž vyplývá, že Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257), popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 4, nález č. 79, str. 255 a násl.). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, nenalezl. Obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí podrobně vyložily, jakými úvahami se při hodnocení jednotlivých důkazů řídily a své závěry o vině stěžovatele logicky a přesvědčivě zdůvodnily.
Jelikož Ústavní soud nezjistil existenci extrémního rozporu mezi důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, ani mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry, nepříslušelo mu závěry, k nimž obecné soudy dospěly, jakkoliv přehodnocovat. Zásadu "v pochybnostech ve prospěch obžalovaného" (in dubio pro reo) je namístě použít jen tehdy, jsou-li zde pochybnosti důvodné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o vině nemohl obstát (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 12. 1998 sp. zn. III. ÚS 286/98, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 12, usnesení č. 73, str. 541 a násl.). Nic takového však v projednávané věci zjištěno nebylo. Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě zopakoval svou obhajobu z řízení před obecnými soudy, s níž se tyto již v předchozím průběhu řízení dostatečně vypořádaly a stavěl tak Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu, jak již bylo vyloženo výše, zásadně nepřísluší. Pouhý nesouhlas stěžovatele s výsledkem řízení před obecnými soudy, založený na polemice s jejich závěry v rovině podústavní, nebyl sám o sobě způsobilý konstituovat porušení jeho ústavně zaručených práv, Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu