ECLI:CZ:US:2013:4.US.2805.13.1
sp. zn. IV. ÚS 2805/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Rychetským mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti Ing. Zdenka Juračáka, zastoupeného Mgr. Petrem Maršálkem, advokátem AK Maršálek & Žíla se sídlem Stará cesta 676, Vsetín, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. června 2013 č. j. 16 Co 119/2013-187, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 13. září 2013, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení principu svého základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i porušení zákazu zpětné účinnosti právních norem, jenž vyplývá z čl. 1 Ústavy České republiky.
2. Rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí ze dne 19. února 2013 č. j. 122 EC 98/2012-166 byla zamítnuta žaloba stěžovatele o zaplacení částky 173 433 Kč s příslušenstvím. Výrokem II tohoto rozsudku bylo rozhodnuto o jeho povinnosti zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 65 062 Kč, přičemž tato částka sestávala mimo jiné z paušální odměny stanovené podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatel podal odvolání právě proti tomuto výroku, přičemž se domáhal ve stručnosti toho, aby byl při rozhodování o nákladech řízení aplikován §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. Krajský soud v Ostravě o něm následně rozhodl usnesením ze dne 26. června 2013 č. j. 16 Co 119/2013-187 tak, že změnil předmětný výrok a uložil stěžovateli zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 71 120 Kč. Dospěl sice k závěru, že odvolání není důvodné, o výši nákladů uvedeného řízení však rozhodl nově podle advokátního tarifu, neboť mezitím došlo ke zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. nálezem ze dne 17. dubna 2013 sp. zn. Pl. ÚS 25/12 (116/2013 Sb.). Předmětem ústavní stížnosti je otázka, zda se uvedený soud tím, že i nadále nepostupoval podle této, byť již zrušené, vyhlášky, nedopustil porušení základních práv stěžovatele.
II.
Posouzení přípustnosti ústavní stížnosti
3. Ještě předtím, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému přezkumu napadeného usnesení, musel se vypořádat s otázkou, zda k tomu jsou splněny všechny zákonem stanovené podmínky.
4. Ústavní stížnost je založena na principu její subsidiarity k jiným procesním prostředkům, které zákon stěžovateli poskytuje k ochraně jeho práva [srov. usnesení ze dne 28. dubna 2004 sp. zn. I. ÚS 236/04 (U 25/33 SbNU 475)], což znamená, že k jejímu věcnému projednání může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel tyto prostředky (efektivně) vyčerpal. V opačném případě by byla ústavní stížnost podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, nepřípustná. Uvedený princip se před nabytím účinnosti zákona č. 404/2012 Sb. neuplatnil bezvýjimečně. Stěžovatel totiž nebyl povinen vyčerpat i mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 83/2004 Sb.). Bylo jen na jeho rozhodnutí, zda takovýto prostředek využije. Zákonem č. 404/2012 Sb. byl §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu pozměněn v tom smyslu, že na rozdíl od dosavadní právní úpravy musí být nově vyčerpán i tento mimořádný opravný prostředek. I nadále nicméně platí, že pakliže následně došlo k jeho odmítnutí pro nepřípustnost z důvodu závisejícího na uvážení příslušného soudu, je stěžovateli zachována lhůta k podání ústavní stížnosti i proti rozhodnutí odvolacího soudu. Možnost neodmítnout přijetí ústavní stížnosti z jednoho z důvodů uvedených v §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu zůstala i po nabytí účinnosti zákona č. 404/2012 Sb. nedotčena.
5. V projednávané věci je zřejmé, že stěžovatel mohl proti napadenému výroku podat dovolání podle §237 občanského soudního řádu, ve znění novely provedené zákonem č. 404/2012 Sb. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Na rozdíl od předchozí právní úpravy přitom není podstatné, zda dovolání směřuje proti rozhodnutí ve věci samé, nebo jinému rozhodnutí odvolacího soudu. Na rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení se neuplatní žádná z výjimek taxativně uvedených v §238 občanského soudního řádu.
6. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře považuje uvedené dovolání za mimořádný opravný prostředek ve smyslu §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jehož vyčerpání je, jak bylo uvedeno výše, podmínkou přípustnosti ústavní stížnosti (k tomu blíže usnesení ze dne 28. března 2013 sp. zn. III. ÚS 772/13, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
7. Protože stěžovatel tento procesní prostředek nevyužil, ačkoliv byl o možnosti jeho podání výslovně poučen, Ústavnímu soudu nezbylo než jeho ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. října 2013
Pavel Rychetský v. r.
soudce zpravodaj