ECLI:CZ:US:2013:4.US.2860.13.1
sp. zn. IV. ÚS 2860/13
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Sládečka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti R. T., t.č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, právně zastoupeného Mgr. Jiřím Slováčkem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Praha 1, Štěpánská 640/45, směřující proti usnesením Okresního soudu v Jičíně ze dne 9. července 2013, č.j. 25 Nt 2190/2013-15, Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. srpna 2013, č.j. 12 To 246/2013-33, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i zákaz diskriminace zakotvený v čl. 1, čl. 3 odstavci 1, a v čl. 37 odstavci 3 Listiny.
Výše uvedeným usnesením Okresního soudu v Jičíně byla zamítnuta žádost stěžovatele o přeřazení z věznice s ostrahou do věznice s dozorem v rámci výkonu trestu odnětí svobody uloženého mu rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. března 2009, sp. zn. 9 T 13/2008. Stížnosti stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové napadeným usnesením zamítl.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že soud prvého stupně jeho žádosti nevyhověl s odkazem na nesplnění zákonné podmínky dané v ustanovení §57 odstavci 6 trestního zákoníku, podle které je k přeřazení do mírnějšího typu věznice nezbytné vykonat ve věznici určitého typu nepřetržitě alespoň jednu čtvrtinu uloženého trestu. V případě stěžovatele však tato podmínka splněna nebyla, neboť od 8. června 2010 do 23. května 2011 byl stěžovateli přerušen výkon trestu rozhodnutím ministryně spravedlnosti v rámci jí podané stížnosti pro porušení zákona. Podle soudu tak započal běh uvedené lhůty znovu dne 23. května 2011, kdy stěžovatel znovu nastoupil k výkonu trestu do věznice s ostrahou. Přesto soud v řízení prováděl dokazování posudkem z věznice, z nějž vyplynulo nadstandardní chování stěžovatele a lepší dopad přeřazení na jeho nápravu. Podle stěžovatele je takový postup nesprávný a zasahuje do jeho práva na rovnost a zákaz diskriminace. K tomu stěžovatel poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu R 36/1997 tr, jakož i Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 1710/07, III. ÚS 258/03 a sp. zn. Pl. ÚS 21/96, vztahující se k uvedené problematice, kterou řešil trestní zákon v ustanovení §39b odstavci 6 a nyní je shodná úprava v ustanovení §57 odstavci 6 trestního zákoníku. Stěžovatel poukázal na fakt, že uvedené judikáty podporují jeho názor, že rozhodnutí soudu prvého stupně je nesprávné, neboť na přetržení výkonu trestu ve věznici s ostrahou neměl vliv stěžovatel, ale došlo k němu v důsledku vrchnostenského aktu - rozhodnutí ministryně spravedlnosti. Uvedený odkaz na příslušnou judikaturu, který stěžovatel užil i ve stížnosti, krajský soud odbyl odkazem na diskutované ustanovení zákoníku.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a spisu Okresního soudu v Jičíně sp. zn. 25 Nt 2190/2013, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Předně Ústavní soud konstatuje, že ústavně právní argumentace stěžovatele se zúžila na pouhé konstatování zkrácení v tvrzených právech, k němuž mělo dojít tím, že v jeho případě nebylo jeho žádosti vyhověno.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.
Ze spisu soudu prvého stupně se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové z 31. března 2009, odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání desíti let, přičemž při zápočtu vazby byl počátek trestu stanoven na den 20. května 2008 a ukončení je vyznačeno na den 4. května 2019. S ohledem na ministryní spravedlnosti podanou stížnost pro porušení zákona, byl stěžovateli výkon trestu v červnu 2010 přerušen. Poté, co přerušení pominulo, a stěžovatel nereagoval na povolání k výkonu zbytku trestu, byl stěžovatel zadržen Policií ČR a dodán do výkonu trestu.
Za tohoto stavu věci stěžovatel požadoval přeřazení; poprvé byla jeho žádost zamítnuta usnesením Okresního soudu v Jičíně ze dne 16. října 2012, č.j. 25 Nt 2297/2012-14. Ke druhé žádosti se vyjádřil státní zástupce, který přeřazení doporučil. Přesto soud shora napadeným usnesením žádost zamítl.
Stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 258/03, respektive sp. zn. Pl. ÚS 21/96: "Soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci.". V posuzované věci stěžovatele však Ústavní soud neshledal tvrzené vybočení z mezí daných tímto judikátem. Stěžovatel má za to, že v jeho věci nebyla dostatečně započtena délka vazby a s odkazem na příslušný judikát Nejvyššího soudu, přičemž má za to, že k přerušení, které nemohl ovlivnit, není třeba přihlížet, a to ani za situace, kdy k vykonání zbytku trestu musel být dodán Policií ČR. Naopak takový postoj může být považován za nepřetržitý výkon trestu.
Vzhledem k tomu, že přeřazení je nenárokový institut, tedy není ústavně zaručené právo, aby bylo vyhověno žádosti odsouzeného na přeřazení do mírnějšího typu věznice, musí soud rozhodující o přeřazení náležitě zjistit skutkový stav, aby mohl dostatečně posoudit osobnost odsouzeného, a aby mohl být naplněn účel a smyslu trestu, musí soud zároveň posoudit veškeré okolnosti případu, včetně chování odsouzeného. Je přitom věcí obecných soudů, prověřit naplnění zákonných podmínek aplikace tohoto institutu a své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnit.
S ohledem na výše uvedené pak není možno v postupu obecných soudů spatřovat diskriminační postup, jak stěžovatel v ústavní stížnosti namítá. Právo na spravedlivý proces totiž neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl, a využil, možnosti uplatnit v řízení svoji argumentaci k dané věci. Skutečnost, že soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se neztotožňuje, neznamená porušení jeho práv a samo o sobě nezakládá odůvodněnost ústavní stížnosti.
Ústavní soud v dané věci neshledal nic, co by svědčilo o tom, že by postupem soudů došlo k zásahům do stěžovatelova základního práva.
Podle ustanovení §43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. listopadu 2013
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu