ECLI:CZ:US:2013:4.US.287.13.1
sp. zn. IV. ÚS 287/13
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Romana Bartošoviče, t.č. ve vazební věznici, právně zastoupeného JUDr. Josefem Klofáčem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Česká Lípa, Sokolská 270, směřující proti usnesením Okresního soudu v České Lípě ze dne 30. listopadu 2012, č.j. 0 Nt 1639/2012-5, a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 19. prosince 2012, č.j. 57 To 18/2012-20, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo zakotvené v čl. 2 odstavci 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle kterého lze státní moc uplatňovat jen v případech, mezích a způsobem stanoveným, dále právo na osobní svobodu, zakotvenou v čl. 8 odstavci 2 Listiny, právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odstavci 1 Listiny, právo na rovnost účastníků řízení, zakotvené v čl. 37 odstavci 3 Listiny a právo na presumpci neviny, zakotvené v čl. 40 odstavci 3 Listiny.
Shora citovaným usnesením Okresního soudu v České Lípě byl stěžovatel vzat do vazby z důvodů daných v ustanovení §67 písmeni c) trestního řádu. O stížnosti stěžovatele rozhodl napadeným usnesením Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci tak, že usnesení okresního soudu zrušil a nově rozhodl, že stěžovatele bere do vazby z důvodu dle §67 písmene c) trestního řádu [bod a)]; nabídka záruky třetí osoby se nepřijímá [bod b)]; slib stěžovatele se nepřijímá [bod c)]; a nabídka peněžité záruky stěžovatele se nepřijímá [bod d)].
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti především uvedl, že nesprávnost postupu při uplatňování státní moci spatřuje v tom, že ačkoliv nabídku peněžité záruky učinil již u soudu prvého stupně, o čemž má svědčit protokol z vazebního zasedání, tento se jí nezabýval a teprve soud stížností o ní rozhodl. Podle přesvědčení stěžovatele měl krajský soud napadené rozhodnutí zrušit a věc vrátit k novému rozhodnutí. Namísto toho stížnostní soud rozhodl a proti výroku o peněžité záruce připustil stížnost [stížnost je přípustná proti výrokům pod body b) - d)]. S ohledem na nenapadnutelné rozhodnutí o vzetí do vazby však stěžovatel považoval tuto stížnost za bezpředmětnou a nevyužil jí. Ústavní stížnost je však namístě, neboť bylo porušeno jeho právo na dvojinstanční řízení. Uvedeným postupem a zmatečným výrokem Krajského soudu v Ústí nad Labem byl stěžovatel zmaten, a proto se na Vrchní soud v Praze neobrátil. Stěžovatel je přesvědčen, že vrchní soud by stížnost odmítl, neboť by věc rozhodoval již ve třetím stupni. Právo na rovnost účastníků řízení a na presumpci neviny spatřuje stěžovatel v tom, že Okresní státní zastupitelství v České Lípě dalo za pravdu poškozeným. V závěru stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 615/99.
Ústavní soud se obrátil na Okresní soud v České Lípě se žádostí o vyjádření se k ústavní stížnosti. Předsedkyně senátu 0 Nt odkázala na písemné odůvodnění rozhodnutí. Druhý účastník řízení, Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, se k ústavní stížnosti nevyjádřil, toliko zaslal kopii napadeného rozhodnutí.
Za daného stavu věci tedy Ústavní soud tato sdělení k případné replice stěžovateli nepředkládal, k věci si však vyžádal spis Okresního soudu v České Lípě sp. zn. 0 Nt 1639/2012. Poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí a spisu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je z části zjevně neopodstatněná a z části nepřípustná, a to z následujících důvodů.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.
Z předloženého spisu se podává, že proti stěžovateli bylo zahájeno trestní stíhání pro pokus přečinu znásilnění podle §21 odstavce 1 k §185 odstavci 1 trestního zákoníku a pokusu přečinu znásilnění podle §21 odstavce 1 k §185 odstavcům 1 a 2 trestního zákoníku a přečin vydírání podle §175 odstavce 1 trestního zákoníku. Státní zástupkyně navrhla vzetí stěžovatele do vazby z důvodů dle §67 písmeno a) a c) trestního řádu. Ve vazebním zasedání byl stěžovatel řádně vyslechnut. Teprve v závěrečné řeči měl podle protokolu uvést: "Já chci, abych byl vyšetřován na svobodě. Zaručil bych se svým autem, je to jediný majetek, který mám, nic jiného navrhnout nemůžu.". Ve stížnosti ze dne 1. prosince 2012 stěžovatel uvedl, že jako kauci navrhuje svoje vozidlo značky Renault, a rovněž, že ke stížnosti připojuje písemný slib. V doplnění stížnosti ze dne 7. prosince 2012 zopakoval svoje nabídky a přiložil i písemný slib své přítelkyně ze dne 7. prosince 2012, i svůj písemný slib ze dne 4. prosince 2012 již dříve avizovaný.
Trestní řád upravuje možnost náhrady vazby v ustanoveních §§73 a 73a. První z nich umožňuje náhradu vazby zárukou, dohledem nebo slibem. Jak již výše uvedeno, sliby byly předloženy teprve společně se stížností, respektive s doplněním stížnosti. Ustanovení §73a trestního řádu pak upravuje coby náhradu vazby peněžitou záruku. Jak je patrné z protokolu o vazebním zasedání, stěžovatel nabídl jako záruku svůj vůz, tedy movitou věc neurčené hodnoty. Pokud tedy soud prvého stupně na tuto nabídku nezareagoval stěžovatelem očekávaným způsobem, nepochybil. V závěrečném výroku totiž stěžovatel neučinil zákonem předvídaný návrh. Svůj návrh zopakoval podrobněji ve stížnosti. Podle ustanovení §149 odstavce 1 trestního řádu nezamítne-li nadřízený orgán stížnost, zruší napadené ustanovení, a podle povahy věci rozhodne sám, nebo uloží prvostupňovému orgánu věc znovu projednat a rozhodnout. V projednávané věci okolnosti případu neumožnovaly zamítnout stížnost, a s ohledem na návrhy učiněné až ve stížnosti, nebylo na místě ani uložení prvostupňovému orgánu opětovné projednání věci, neboť by se jednalo o projednání nových okolností a nikoliv jejich opakování. Krajský soud tedy nepochybil, když vydal napadené rozhodnutí.
Za tohoto stavu věci Ústavního soudu konstatuje, že v části, v níž ústavní stížnost směřuje proti bodům b) - d) usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, zde stěžovateli příslušel procesní prostředek, který však nevyužil.
Podle §75 odstavce 1 zákona o Ústavním soudu představuje, podle čl. 87 odstavce 1 písmene d) Ústavy, ústavní stížnost zvláštní procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv a svobod, ve vztahu subsidiarity. Ústavní soud tedy představuje ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. K základním zásadám, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří proto zásada subsidiarity, dle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje.
Jinými slovy stručně řečeno, ústavní stížnost je procesní nástroj, který je možno použít teprve poté, co navrhovatel vyčerpal všechny ostatní zákonné možnosti, což se v projednávaném případě nenastalo, neboť stěžovatel vědomě nenapadl stížností rozhodnutí krajského soudu v rozsahu, v němž byla tímto soudem stížnost připuštěna. V této části je nutno ústavní stížnost považovat za nepřípustnou a jako takovou ji odmítnout podle ustanovení §43 odstavce 1 písmene e) zákona o Ústavním soudu.
Podle čl. 8 odstavce 5 Listiny nesmí být nikdo vzat do vazby, leč z důvodu a na dobu stanovenou zákonem a na základě rozhodnutí soudu. Podle ustanovení §67 trestního řádu smí být obviněný vzat do vazby, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava, že nastane některá ze specifikovaných okolností, přičemž dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo trestní stíhání zahájeno, byl spáchán, jedná se o trestný čin a existuje důvodné podezření, že trestný čin spáchal právě obviněný a s ohledem na obviněného či okolnosti případu nelze účelu vazby dosáhnout jiným způsobem.
Pokud se však týká rozhodnutí Okresního soudu v České Lípě, a bodu a) z výroku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, tedy výroků o vzetí stěžovatele do vazby, není v ústavní stížnosti žádná ústavněprávní argumentace, v níž by stěžovatel namítal zkrácení ve svých právech. Stěžovatel pouze vyjádřil svůj nesouhlas s trestním stíháním, a od toho odvozeně i s vazbou. K tomu Ústavní soud pouze konstatuje, že soudy se věcí řádně zabývaly, v řízení postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a dostatečně odůvodnily.
Podle ustanovení §43 odstavce 2 písmene a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Dle zjištění Ústavního soudu je stěžovatel nadále stíhán vazebně, přičemž dne 20. února 2012 byl státní zástupkyní Okresního státního zastupitelství v České Lípě podán návrh na ponechání stěžovatele ve vazbě.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. února 2013
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu