ECLI:CZ:US:2013:4.US.2877.12.1
sp. zn. IV. ÚS 2877/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudce zpravodaje Miloslava Výborného a soudkyně Vlasty Formánkové o ústavní stížnosti Ing. Petra Mikuláška, zastoupeného Mgr. Ing. Milanem Sochorem, advokátem, AK se sídlem Divadelní 6, 602 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2012 č. j. 21 Cdo 2072/2011-130, rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 4. 11. 2010 č. j. 60 Co 393/2010-101 a rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 25. 6. 2010 č. j. 6 C 356/2009-78, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a porušení čl. 96 odst. 1 Ústavy domáhal zrušení shora označených rozhodnutí vydaných ve sporu o neplatnost výpovědi z pracovního poměru.
Z napadených rozhodnutí připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že okresní soud zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal určení neplatnosti výpovědi ze dne 24. 11. 2008, neboť po provedeném dokazování neshledal žádné pochybení zaměstnavatele, České zbrojovky, a. s., při rozhodování o organizační změně a následném ukončení pracovního poměru se stěžovatelem výpovědí podle §52 písm. c) zákoníku práce. Rozsudek soudu prvního stupně byl v odvolacím řízení potvrzen, dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Při výkonu dohledu nad dodržováním ústavních principů spravedlivého procesu, jak jsou formulována v hlavě páté Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, obecnými soudy není úkolem Ústavního soudu, aby rozhodl, zda právní závěry obecných soudů ze skutkových zjištění učiněné byly správné či nikoliv, neboť mu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost soudního rozhodování; to ovšem s výjimkou případů, kdy se obecný soud dopustí skutkového či právního omylu, kterým porušil některé z práv nebo svobod zakotvených v rovině ústavní. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy, stejně tak mu nepřísluší nahrazovat hodnocení obecných soudů (tj. skutkové a právní posouzení věci) svým vlastním. V projednávané věci považoval Ústavní soud rozsudek Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, kterým bylo řízení ve věci samé završeno, za rozhodnutí učiněné v ústavních mezích, neboť je z něho seznatelné, jakými úvahami se nalézací i odvolací soudy při rozhodování řídily, k jakým skutkovým zjištěním na základě provedených důkazů dospěly a jaké právní závěry z těchto skutkových zjištění učinily.
Rovnost účastníků řízení zaručuje každé straně v procesu hájit své zájmy s tím, že žádná s nich nesmí mít podstatnou výhodu vůči protistraně; tomu odpovídá princip kontradiktorního řízení, tedy právo účastníků znát názory a důkazy protistrany a zpochybňovat je. Právo na spravedlivý proces přirozeně nespočívá v tom, že by bylo jednotlivci zaručováno právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, nýbrž v tom, že je mu zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Ty nebyly v projednávané věci porušeny, neboť stěžovateli byl zaručen přístup k soudu a nebylo mu jakkoli bráněno, aby svá práva před soudem hájil.
Pokud jde o námitku diskriminačního zacházení se stěžovatelem, který byl osobou se zdravotním postižením a změněnou pracovní schopností, Ústavní soud již dříve zaujal názor, že se nemůže obecně vyslovovat k tomu, kdy je postup zaměstnavatele ukončujícího svému zaměstnanci pracovní poměr výpovědí z organizačních důvodů diskriminační, neboť to záleží na okolnostech daného případu; úkolem Ústavního soudu je posouzení, zda se obecné soudy s námitkou stěžovatele ohledně diskriminačního jednání řádným způsobem vypořádaly (srov. nález sp. zn. II. ÚS 1609/08 ze dne 30. 4. 2009, N 105/53 SbNU 313). Stěžovatel v projednávané věci tvrdil nerovné zacházení, které prokazoval svým zdravotním stavem a okolnostmi spojenými s organizačními změnami a faktem, že mu nebylo nabídnuto nově vytvořené pracovní místo. Ústavní soud po seznámení se s obsahem spisu Okresního soudu v Uherském Hradišti dospěl k závěru, že tyto okolnosti byly v řízení vzaty v úvahu a že Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně přiměřeným a z ústavněprávního pohledu akceptovatelným způsobem vyložil, z jakých důvodů nepovažoval postup zaměstnavatele vůči stěžovateli za diskriminační.
Usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání Ústavní soud respektoval. Ve své rozhodovací praxi dal opakovaně najevo, že rozhodnutí autoritativně deklarující neexistenci práva, v daném případě práva podat dovolání, není samo o sobě a bez dalšího schopno zásahu do základních práv. Lze zajisté nalézt i případy výjimečné (např. svévole či odepření spravedlnosti), v nichž by Ústavní soud z důvodu porušení ústavnosti zasáhnout musel, takovou situaci však v projednávané věci neshledal.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 15. ledna 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu