ECLI:CZ:US:2013:4.US.2882.13.1
sp. zn. IV. ÚS 2882/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Vlastou Formánkovou o ústavní stížnosti stěžovatele Miloslava Polena, zastoupeného Mgr. Janem Hoškem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem ve Strakonicích, Sokolovská 980, směřující proti výroku II. usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 6 Cmo 133/2009-274 ze dne 15. dubna 2013 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení čl. 90 a čl. 95 Ústavy České republiky a práva na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod domáhal zrušení v záhlaví citovaného výroku rozhodnutí.
Ústavní soud zjistil, že v záhlaví citovaným výrokem rozsudku Vrchního soudu v Praze jako soudu odvolacího bylo stěžovateli v rámci řízení o námitkách stěžovatele proti směnečnému platebnímu rozkazu uloženo zaplatit žalobci Zdeňku Boříkovi náklady řízení před soudy všech stupňů v celkové výši 270.619,- Kč.
Před tím, než Ústavní soud přikročí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda jsou splněny všechny materiální a formální podmínky jejího věcného projednání.
Ústavní soud se v prvé řadě zabýval otázkou přípustnosti ústavní stížnosti, a to i s ohledem na novelizaci ust. §237 občanského soudního řádu a ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, provedenou v obou případech zákonem č. 404/2012 Sb. K vydání ústavní stížností napadeného výroku rozhodnutí odvolacího soudu totiž došlo po 1. lednu 2013, tedy za účinnosti nové právní úpravy, která je v souladu s přechodnými ustanoveními čl. II odst. 1 a 7 a čl. IV odst. 1 posledně uvedeného zákona určující i pro posouzení přípustnosti dovolání nebo ústavní stížnosti proti tomuto rozhodnutí.
Ústavní soud již mnohokrát konstatoval, že pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). To znamená, že k věcnému projednání ústavní stížnosti může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu právní řád k ochraně jeho práva poskytuje, vyčerpal. V opačném případě by byla ústavní stížnost podle ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná.
Uvedený princip se před nabytím účinnosti zákona č. 404/2012 Sb. neuplatnil bezvýjimečně. Stěžovatel totiž nebyl povinen vyčerpat i mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném do 31. prosince 2012). Bylo tedy jen na uvážení stěžovatele, zda takový prostředek využije či nikoli. Zákonem č. 404/2012 Sb. byl však §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu od 1. ledna 2013 změněn tak, že na rozdíl od dosavadní právní úpravy musí být nově vyčerpán i tento mimořádný opravný prostředek. I nadále nicméně platí, že pakliže následně došlo k jeho odmítnutí pro nepřípustnost z důvodu závisejícího na uvážení příslušného soudu, je stěžovateli zachována lhůta k podání ústavní stížnosti i proti rozhodnutí odvolacího soudu, popř. rozhodnutí soudu prvního stupně.
S ohledem na výše uvedené je tak dle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (ve znění zákona č. 404/2012 Sb.), ve spojení s ustanovením §237 občanského soudního řádu (ve znění zákona č. 404/2012 Sb.) v projednávané věci posledním procesním prostředkem, který stěžovateli zákon k ochraně jeho práva poskytuje, dovolání. Podle ust. §237 občanského soudního řádu (ve znění zákona č. 404/2012 Sb.) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Ústavní soud dospěl k závěru, že v případě v záhlaví uvedeného výroku rozhodnutí se neuplatní žádná z výjimek uvedených v §238 občanského soudního řádu (ve znění zákona č. 404/2012 Sb.), která by obecně vylučovala přípustnost dovolání proti nim. Stěžovatel v ústavní stížnosti sice uvádí, že proti rozhodnutí o nákladech řízení není přípustné dovolání, avšak tak tomu bude pouze v některých případech.
Ve věci projednávané však proti nákladovému výroku rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení v částce přesahující 50.000,- Kč, dovolání přípustné je. Tento závěr lze podepřít též odkazem na usnesení Nejvyššího soudu 29 Cdo 1172/2013 ze dne 30. května 2013, v němž Nejvyšší soud mimo jiné uvedl: "Podmínka, aby napadené rozhodnutí bylo rozhodnutím odvolacího soudu, "kterým se odvolací řízení končí" (§237 o. s. ř.), je v dané věci splněna. Tento předpoklad již nezahrnuje požadavek, aby šlo o rozhodnutí odvolacího soudu "ve věci samé" (srov. i výše citovanou důvodovou zprávu), takže za podmínek uvedených v ustanovení §237 o. s. ř. je dovolání přípustné (s přihlédnutím k omezením dle §238 o. s. ř.) též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí. V daném případě k těmto akcesorickým výrokům patří ta část prvního výroku napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodě III. výroku o nákladech řízení a dále druhý výrok napadeného rozhodnutí, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Dovolatel, který (jak uvedeno shora) "dovolání směřuje proti všem výrokům napadeného rozhodnutí", nicméně ve vztahu k těmto výrokům neuplatňuje žádnou dovolací argumentaci, takže ohledně nich neotevírá žádnou otázku procesního nebo hmotného práva. Dovolání proti těmto výrokům již proto není přípustné. Nadto jde o výroky, jimiž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč (§238 odst. 1 písm. d/ o. s. ř.). Peněžité plnění přiznané výrokem o nákladech řízení nelze označit pro účely posouzení přípustnosti dovolání za plnění ze vztahu ze spotřebitelské smlouvy, z pracovněprávního vztahu nebo z věci uvedené v §120 odst. 2 o. s. ř. (§238 odst. 1 písm. d/ o. s. ř.), ani když je výrok o nákladech řízení akcesorickým výrokem v rozhodnutí, jež se (co do "merita") takového "vztahu" nebo takové "věci" týkalo (ve výroku o nákladech řízení se zvláštní povaha těchto vztahů a věcí dovolující prolomení stanoveného limitu nijak neprojevuje)."
Ústavní soud dospěl tedy k závěru, že stěžovatel v projednávané věci před podáním ústavní stížnosti nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, a jeho ústavní stížnost je tak dle ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná.
Ústavní soud se pro úplnost zabýval naplněním podmínek ust. §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, avšak splnění žádné z nich neshledal a stěžovatel jejich existenci ani netvrdil.
Vzhledem ke všem výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost jako nepřípustný návrh odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. října 2013
Vlasta Formánková v.r.
soudkyně zpravodajka