ECLI:CZ:US:2013:4.US.2948.13.1
sp. zn. IV. ÚS 2948/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelů Mgr. Zdeňka Janíka, M.A., Ph.D. a Mgr. Petry Janíkové, zastoupených JUDr. Ing. Pavlem Schreiberem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Brně, Jakubská 1, směřující proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 17 Co 280/2013-97 ze dne 14. června 2013 a proti usnesení Městského soudu v Brně č. j. 46 C 50/2013-78 ze dne 23. dubna 2013 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé s odkazem na porušení jejich práva na spravedlivý proces zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod domáhali zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 46 C 50/2013 Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Brně usnesením č. j. 46 C 50/2013-78 ze dne 23. dubna 2013 zamítl návrh stěžovatelů na nařízení předběžného opatření, kterým se žalované spol. PONDER Stavební s.r.o. (dále jen "žalovaná") do pravomocného skončení řízení ukládá zdržet se nakládání se specifikovanou bytovou jednotkou a s ní souvisejícím spoluvlastnickým podílem na společných částech specifikovaného domu a na specifikovaném pozemku (dále jen "byt"). K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Brně usnesením č. j. 17 Co 280/2013-97 ze dne 14. června 2013 usnesení soudu prvního stupně potvrdil a uložil stěžovatelům nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 4.356,- Kč.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti s odkazem na judikaturu Ústavního soudu uvádějí, že důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu do rozhodnutí o předběžném opatření je také flagrantní porušení zásad spravedlivého procesu, k čemuž podle názoru stěžovatelů došlo i v jejich případě. Toto porušení podle stěžovatelů spočívá v tom, že odvolací soud i soud prvního stupně extrémně vadně hodnotí skutkový stav věci a z takto učiněných zjištění vyvozují vadné právní závěry.
Soud prvního stupně podle stěžovatelů správně zhodnotil, že žalovaná má v úmyslu zcizit byt, avšak objektivní reálnou obavu z možného ohrožení budoucího výkonu rozhodnutí posoudil vadně, resp. v rozporu se základním právem stěžovatelů na spravedlivý proces, když vyšel z nesprávného skutkového stavu a dospěl k nesprávnému právnímu závěru. Soud prvního stupně podle stěžovatelů nezohlednil stěžejní důkaz - přehled vlastnictví z katastru nemovitostí a z něj vyplývající skutečnosti a také neposoudil veškeré doložené důkazy v jejich vzájemné souvislosti. To se podle ústavní stížnosti týká závěru, že pouze popření důvodnosti nároku nedokazuje úmysl znemožnit budoucí uspokojení. Stěžovatelé přitom měli poukazovat i na souvislost s výprodejem veškerého majetku žalované, na figurování osoby, která již jinou společnost přivedla do insolvence, a na vysoké zástavní právo k bytu jakožto poslední bytové jednotce ve vlastnictví žalované.
Odvolací soud podle stěžovatelů potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně s tím, že stěžovatelé pádným způsobem neprokázali, neosvědčili, že by ze strany žalovaného hrozilo nebezpečí dispozice s bytem, např., že by se žalovaná pokoušela byt prodat, převést na jiný subjekt, pronajmout apod. To však podle ústavní stížnosti naprosto neodpovídá ani závěrům soudu prvního stupně, který dal v tomto bodě stěžovatelům za pravdu, ale zejména jde o zjevný a přímý rozpor s doloženým důkazem - zástavní smlouvou k bytu ze dne 20. března 2013, ze které vyplývá, že byt byl dán do zástavy bance, která financuje chystaný převod bytu do vlastnictví třetí osoby. Stěžovatelé mají za to, že se v takovém případě jedná o exces takové intenzity, že došlo k porušení jejich základního a ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces.
Za porušení práva na spravedlivý proces ze strany odvolacího soudu považují stěžovatelé i skutečnost, že odvolací soud konstatuje, že žalobci žádným způsobem neprokazují či nedokládají obavu, ačkoli jak v návrhu, tak i následně v odvolání stěžovatelé uvedli skutečnosti, na kterých staví svoji obavu, a v rámci reálných možností ji i doložili. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu se podle stěžovatelů navíc zdá, že odvolací soud při svém rozhodování nezohlednil podstatné a rozhodující důkazy, tj. přehled o vlastnictví žalované společnosti z katastru nemovitostí, výše uvedenou zástavní smlouvu a výpis z obchodního rejstříku společnosti BEZVASTAV s.r.o. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí totiž podle stěžovatelů nevyplývá, že by odvolací soud tyto listiny vůbec použil jako podklad ke svému rozhodování a přitom se jedná o listiny zásadní, o které stěžovatelé opírali svá tvrzení a obavy.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovateli předložená tvrzení, přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR].
Ústavní soud ve své judikatuře vychází z názoru, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí obecného soudu (čl. 90 Ústavy ČR). Ústavní soud se zpravidla necítí oprávněn zasahovat do rozhodnutí o předběžných opatřeních, neboť jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků zasahují nikoli konečným způsobem. Při posuzování ústavní stížnosti je však povinen přesvědčit se, zda obecné soudy při rozhodování o předběžných opatřeních postupují způsobem stanoveným zákonem.
Ústavní soud ve své judikatuře též uvedl, že při rozhodování o předběžném opatření musí být poskytnuta ochrana jak tomu, kdo o jeho vydání žádá, tak i ochrana tomu, vůči komu předběžné opatření směřuje, přičemž ochrana jedné strany nemůže dosáhnout takové intenzity, aby znemožnila ochranu oprávněných zájmů druhé strany.
Soud prvního stupně skutečně dospěl k závěru, že žalovaná má v úmyslu byt zcizit. Stěžovatelé však podle jeho názoru neosvědčili, že by zcizení bytu ohrozilo výkon rozhodnutí ve věci samé, resp., že převod bytu se děje v úmyslu ukrátit uspokojení pohledávky stěžovatelů, a to zejména s ohledem na předmět podnikání žalované. Dále soud prvního stupně uvedl, že stěžovatelé neosvědčili a ani netvrdili, že by se žalovaná potýkala s finančními problémy a závěry o možném úpadku žalované s ohledem na skutečnost, že za žalovanou jednala osoba, jež vykonává funkci jednatele společnosti BEZVASTAV s.r.o., která je v insolvenci, označil za předčasné a nepodložené. Navíc shledal požadavek na omezení vlastnického práva k bytu za nevyvážený, a to s ohledem na výši v řízení vymáhané pohledávky a hodnotu bytu. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že stěžovatelé neosvědčili důvodnost nařízení předběžného opatření a argumentaci soudu prvního stupně doplnil a rozšířil. V této argumentaci taktéž uvedl, jak citují stěžovatelé v ústavní stížnosti, že stěžovatelé pádným způsobem neprokázali, neosvědčili, že by ze strany žalované hrozilo nebezpečí dispozice s bytem, např. že by se žalovaná pokoušela byt prodat, převést na jiný subjekt, pronajmout apod.
Ústavní soud má za to, že v projednávané věci obecné soudy odpovídajícím způsobem posoudily, zda je v předmětné věci dána potřeba zatímní úpravy poměrů účastníků, a řádně zvážily, zda v předmětné věci jsou dány důvody pro vydání předběžného opatření. Napadené usnesení soudu prvního stupně bylo vydáno příslušným soudem na základě zákona a dostatečně uvádí důvody, na nichž je založeno, a nelze je tudíž označit za rozhodnutí svévolné. Důvody, pro které odvolací soud usnesení soudu prvé instance potvrdil, pak jsou, s jednou výhradou, v napadeném rozhodnutí logicky a srozumitelně vyloženy a taktéž je nelze označit za svévolné. Onou výhradou je stěžovateli citovaný závěr, dle kterého stěžovatelé neosvědčili nebezpečí dispozice s bytem, který je rozporný se závěrem soudu prvního stupně a jeví se jako nelogický a rozporný s předloženými důkazy. Tento závěr však představuje pouze jeden z několika dílčích závěrů odvolacího soudu, a nikoli závěr nejpodstatnější, další závěry z něho nevycházejí a podle náhledu Ústavního soudu jenom tento závěr protiústavnost rozhodnutí odvolacího soudu nezpůsobí. Ústavní soud dále podotýká, že i kdyby předběžné opatření omezující dispozici s bytem skutečně bylo jediným prostředkem způsobilým zajistit uspokojení pohledávky stěžovatele vůči žalovanému, je třeba vycházet i z oprávněných zájmů žalované a přiměřenosti hodnoty bytu a výše vymáhané pohledávky. Z celkového pohledu tak postupem obecných soudů vedoucím k vydání ústavní stížností napadených usnesení dle přesvědčení Ústavního soudu právo stěžovatele na spravedlivý proces porušeno nebylo.
Ústavní soud tak uzavírá, že žádný důvod pro svůj kasační zásah neshledal, a proto mu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. listopadu 2013
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu