ECLI:CZ:US:2013:4.US.3014.12.1
sp. zn. IV. ÚS 3014/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti Doc. Ing. RNDr. J. M., DrSc., t. č. Vazební věznice v Hradci Králové, zastoupeného JUDr. Vladimírem Zavadilem, advokátem Advokátní kanceláře Zavadil & Zlesák, se sídlem v Praze 1, Revoluční 3, proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 6 To 33/2012 ze dne 18. června 2012 a usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 2 T 9/2000 ze dne 25. dubna 2012, spolu s návrhem na rozhodnutí o naléhavosti věci takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 7. srpna 2012 stěžovatel brojil proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí, kterým se domáhal povolení obnovy řízení ve věci rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. prosince 2005 (2 T 9/2000) ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 27. února 2007 (6 To 20/2006). Stěžovatel byl uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1 a 4 trestního zákona, kterého se měl dopustit určitými obchodními operacemi s vědomím, že se tak podílí na rozsáhlém majetkovém poškození podílových fondů spravovaných CS Fondem, a. s., investiční společností. Stěžovateli byl uložen trest odnětí svobody v trvání osmi let se zařazením do věznice s ostrahou. Současně mu byl uložen trest zákazu činnosti statutárního orgánu všech forem obchodních činností podle obchodního zákoníku na dobu 5 roků.
2. Stěžovatel se domnívá, že napadenými usneseními obecných soudů a řízením, které jím předcházelo, bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Spravedlivý proces, vedoucí ke spravedlivému rozhodnutí, musí být založen také na dodržování procesních postupů, tak jak je upravují příslušné zákonné předpisy, není-li jich, je třeba vycházet i z tradičních postupů a zvyklostí trestního práva, jež se promítají v ústavních normách českého práva.
3. Stěžovatel spatřoval odůvodněnost návrhu na povolení obnovy řízení v tom, že poukázal na skutečnosti a důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě i ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými již dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině. Jednalo se o listinné důkazy, konkrétně protokoly o výslechu svědka Klause Petera Schimmelpfenniga z 18. ledna 2012 a svědka Františka Buška (dříve Chobota) z 29. února 2012, pořízené ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 T 2/2008 a rozsudek v této věci ze dne 3. dubna 2012. Stěžovatel nesouhlasil se závěry obecných soudů, že jím navržené důkazy samy o sobě, ani ve spojení s důkazy známými již dříve, nemohly přivodit odlišné rozhodnutí o vině odsouzeného ve smyslu ustanovení §278 tr. řádu, a namítal, že svoje závěry řádně neodůvodnily. Stěžovatel považuje jejich závěry ve vzájemném rozporu a překračující rámec řízení o obnově řízení vymezený v §278 tr. řádu. Soudy měly zkoumat pouze možnost jiného rozhodnutí o vině.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti spatřuje porušení svého základního práva především v tom, že obecné soudy nesplnily povinnost porovnat nové důkazy, které byly soudu předloženy, s důkazy v původním řízení. V řízení byla obecnými soudy pominuta nová skutečnost, že CS fondy vytunelovaly jiné jím ustanovené osoby, jak vyšlo najevo z řízení Městského soudu v Praze sp. zn. 3 T 2/2008 ve věci totožného skutku.
5. Stěžovatel podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 14. února 2013 požádal Ústavní soud o vydání rozhodnutí o naléhavosti věci dle §39 zákona o Ústavním soudu a vyřízení věci mimo pořadí. Důvodnost návrhu stěžovatel spatřuje v tom, že se nachází již čtyři roky ve výkonu trestu odnětí svobody a věc, které se návrh týká, má značný dopad na jeho situaci.
6. Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního. V daném případě dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. K námitce stěžovatele Ústavní soud úvodem v obecné rovině konstatuje, že obnova řízení je, na rozdíl od stížnosti pro porušení zákona a dovolání, mimořádným opravným prostředkem, jehož účelem je odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních. V řízení o obnově se nezjišťuje správnost původního rozhodnutí, nýbrž se posuzuje, zda došlo k předložení nových skutečností či důkazů, které by mohly změnit dosavadní výroky napadeného rozhodnutí. Podle ustanovení §278 odst. 1 tr. řádu se obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem, povolí "vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo uložený druh trestu by byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu.". Obnova řízení ukončeného pravomocným rozsudkem řeší výhradně vady ve skutkových zjištěních, které vznikly tím, že soudu v době jeho rozhodování nebyly známy skutečnosti nebo důkazy způsobilé změnit skutkový stav věci a teprve na tomto skutkovém základě ovlivnit jeho právní posouzení a následně i výrok o vině, trestu, či náhradě škody.
8. Novými skutečnostmi tedy mohou být pouze skutečnosti soudu v původním řízení neznámé, které však již v době vydání rozhodnutí existovaly a teprve později vyšly najevo. Novou skutečností může být pouze objektivně existující jev, který v téže věci nebyl důkazem, ale může mít vliv na zjištění skutkového stavu [shodně viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 178/03 (Sbírka nálezů a usnesení, svazek 33, usnesení 20, str. 417)]. Zároveň nelze v jakékoli "nové" skutečnosti nebo důkazu, soudu dříve neznámému, spatřovat bez dalšího důvod k obnově řízení, ale musí jít vždy i o splnění druhé podmínky ve smyslu ustanovení §278 odst. 1 trestního řádu, což znamená, že obecné soudy musí při projednávání návrhu na obnovu řízení vždy zkoumat, zda jsou předkládány nové skutečnosti či důkazy, které jsou způsobilé samy o sobě, nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy dříve známými, odůvodnit jiné než původní napadené pravomocné rozhodnutí, respektive jeho část. Nemohou nekriticky převzít nově tvrzené skutečnosti či důkazy bez jejich zhodnocení ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, z nichž povstalo původní skutkové zjištění. Ne každá nová skutečnost či důkaz jsou způsobilé vyvolat následky předvídané v §278 trestního řádu [shodně viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 62/04 (Sbírka nálezů a usnesení, svazek 33, usnesení 19, str. 409)].
9. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem obecných soudů, že ve svém návrhu nepředložil novou skutečnost výše popsaného charakteru, nicméně Ústavní soud připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy [srov. čl. 81 a čl. 90, 91 Ústavy České republiky dále jen ("Ústava")]. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Pouze situace, kdy by bylo možno usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soudy učinily, a právními závěry soudů, jinými slovy, kdy by jejich rozhodnutí svědčila o libovůli v rozhodování, by mohla být důvodem k zásahu Ústavního soudu. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Naopak, obecné soudy se s argumentací obhajoby v daném směru, jak je zřejmé z odůvodnění usnesení městského soudu, na které lze plně odkázat, řádně vypořádaly. Nesouhlas stěžovatele se skutkovými závěry obecných soudů nemůže sám o sobě vést k závěru o porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod.
10. Argumentace stěžovatele obsažená v tomto směru v ústavní stížnosti je tedy jen opakováním, co do rozsahu i podstaty, shodné argumentace obsažené v opravných prostředcích stěžovatele (srov. sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). Skutečnost, že stěžovatel nesouhlasí se závěry obecných soudů, však sama o sobě nezakládá důvod k ústavní stížnosti.
11. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl. O žádosti o přednostní projednání ústavní stížnosti (dle §39 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud pak již (výslovně) rovněž nerozhodoval, jelikož jí vyhověl fakticky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. února 2013
Michaela Židlická v. r.
předsedkyně senátu