ECLI:CZ:US:2013:4.US.3014.13.1
sp. zn. IV. ÚS 3014/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele Leona Richtera, zastoupeného Mgr. Ing. Pavlem Bezouškou, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Čáslavi, Žižkovo nám. 2, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 639/2013-175 ze dne 23. července 2013 a proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 32 Co 247/2012-157 ze dne 1. října 2012 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení jeho práva na spravedlivý proces zaručeného v čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Kutné Hoře rozsudkem č. j. 5 C 67/2011-109 ze dne 14. prosince 2011 k žalobě stěžovatele proti žalovanému Danielu Bezouškovi (dále jen "žalovaný") určil, že výpověď ze smlouvy o nájmu v rozsudku specifikovaných nebytových prostor, datovaná dnem 24. března 2011, je neplatná a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. K odvolání obou účastníků řízení Krajský soud v Praze rozsudkem č. j. 32 Co 247/2012-157 ze dne 1. října 2012 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na určení, že výše uvedená výpověď z nájmu nebytových prostor je neplatná, se zamítá a uložil stěžovateli zaplatit žalovanému náklady řízení před soudy obou stupňů. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud rozsudkem č. j. 26 Cdo 639/2013-175 ze dne 23. července 2013 zamítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel sice v petitu ústavní stížnosti napadl pouze rozhodnutí odvolacího soudu, nikoli též (meritorní) rozhodnutí soudu dovolacího, avšak Ústavní soud tento nedostatek zhodnotil ve prospěch stěžovatele a ústavní stížnost neodmítl pro nepřípustnost, ale posoudil ji podle jejího obsahu tak, že jí stěžovatel brojí též proti rozhodnutí dovolacího soudu, a ústavní stížností se tedy věcně zabýval.
Stěžovatel má podle ústavní stížnosti za to, že je pro posouzení merita jeho věci nerozhodné, zda svůj nárok uplatnil žalobou na určení neplatnosti výpovědi z nájmu nebytových prostor, či zda měl tentýž nárok uplatnit žalobou na určení, že nájemní vztah trvá, a to proto, že jestliže nevyšla najevo a ani neexistovala žádná jiná skutečnost mající za následek zánik nájemního vztahu, bylo by dosaženo stejného výsledku meritorním projednáním platnosti či neplatnosti výpovědi z nájemního vztahu, jak správně učinil soud prvého stupně. Závěr, že k odstranění nejistoty v právním postavení stěžovatele nebo k zamezení ohrožení jeho práva může v daném případě vést pouze určení toho, zda tu nájemní právo je či není, je podle stěžovatele závěrem zcela paradoxním.
Podle názoru stěžovatele při výkladu ust. §80 písm. c) o.s.ř. v jeho věci došlo k formalismu, který byl nadřazen zájmu na spravedlivé projednání věci nezávislým soudem, a tedy v konečném důsledku bylo stěžovateli v podstatě odepřelo právo na soudní ochranu.
Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů je záležitostí obecných soudů.
Podle přesvědčení Ústavního soudu v projednávané věci obecné soudy v záhlaví uvedenými rozhodnutími rozhodly v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině. Svá rozhodnutí také logicky, srozumitelně a dostatečně odůvodnily, přičemž se ve svých rozhodnutích taktéž dostatečně vypořádaly i s námitkami stěžovatele a odkázaly též na relevantní judikaturu. Jejich závěrům, že v dané věci stěžovatelova žaloba na určení neplatnosti výpovědi postrádá preventivní charakter, neboť není způsobilá eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právních vztazích účastníků, když otázka (ne)platnosti výpovědi z nájmu má ve vztahu k existenci nájemního vztahu povahu předběžné otázky a za této situace žaloba na určení neplatnosti výpovědi neskýtá dostatečnou záruku odvrácení budoucích sporů účastníků ohledně nájmu nebytových prostor, a že spor účastníků stran trvání nájemního vztahu mohla s konečnou platností vyřešit pouze žaloba na určení trvání nájemního vztahu, tak nemá Ústavní soud co vytknout. To, že s těmito závěry stěžovatel nesouhlasí, zásah do jeho práv nezakládá.
S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Vzhledem k právě uvedenému závěru Ústavní soud stěžovatele nevyzýval k odstranění vady jeho podání, spočívající v tom, že v plné moci advokáta nebylo výslovně uvedeno, že je určena k zastupování před Ústavním soudem. Odstranění této vady by na rozhodnutí Ústavního soudu nemohlo ničeho změnit.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 11. listopadu 2013
Michaela Židlická v.r.
Předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu