ECLI:CZ:US:2013:4.US.3016.12.1
sp. zn. IV. ÚS 3016/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 21. ledna 2013 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného v právní věci stěžovatelky RETECH, s. r. o., se sídlem Vackova 1541/4, Praha 5 - Stodůlky, zastoupené JUDr. Petrem Ritterem, advokátem se sídlem Riegrova 12, Olomouc, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 25 Co 283/2011-132 ze dne 2. 5. 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 7. 8. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud").
Z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Klatovech (dále jen "okresní soud") rozsudkem č. j. 7 C 544/2009-99 ze dne 9. 3. 2011 zamítl žalobu stěžovatelky proti Daniele Hoškové (dále jen "vedlejší účastnice") o zaplacení částky 71.051,- Kč s příslušenstvím, představující smluvní pokutu za porušení čl. V. smlouvy o obchodním zastoupení ze dne 1. 4. 1998, ve znění jejího dodatku ze dne 11. 1. 2001. Okresní soud dospěl k závěru, že jednání vedlejší účastnice po ukončení jejího smluvního vztahu se stěžovatelkou mělo povahu konkurenčního jednání, nicméně nejednalo se o porušení povinnosti mlčenlivosti dle čl. V. smlouvy. Pokud by stěžovatelka chtěla jednání vedlejší účastnice zamezit, musela by s ní mít sjednánu konkurenční doložku, což se nestalo. Stěžovatelka podala proti tomuto rozhodnutí odvolání, nicméně krajský soud rozsudkem č. j. 25 Co 283/2011-132 ze dne 2. 5. 2012 rozhodnutí okresního soudu jako věcně správné potvrdil.
Stěžovatelka napadla posledně uvedený rozsudek krajského soudu ústavní stížností, v níž namítala, že její nárok byl obecnými soudy nesprávně posouzen. Stěžovatelka obecným soudům vytýkala, že nerespektovaly zásadu smluvní volnosti, že svá rozhodnutí dostatečně neodůvodnily, a to zejména pokud šlo o vymezení zákonného důvodu, pro nějž by neměl být aplikován čl. V. smlouvy, že uvedený článek interpretovaly nepřiměřeně restriktivně, že pominuly rozpor sjednané jednoměsíční výpovědní lhůty s kogentním ustanovením §668 odst. 3 a 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obchodní zákoník"), že jí neumožnily provést navržené důkazy a porušily tak zásadu rovnosti účastníků řízení, že nehodnotily všechny skutečnosti vycházející z provedeného dokazování ve vzájemné souvislosti a že se při svém rozhodování odchýlily od běžné judikatorní praxe, což činilo jejich rozhodnutí nepředvídatelnými. V důsledku výše uvedených pochybení došlo dle názoru stěžovatelky k porušení jejího ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 1, 4 a 90 Ústavy České republiky a čl. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k přezkumu napadeného rozhodnutí. Poté, co tak Ústavní soud učinil, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že není součástí soustavy obecných soudů, a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Interpretace jiných než ústavních předpisů náleží do výlučné kompetence obecných soudů, přičemž odlišný právní názor stěžovatele na výklad právního předpisu sám o sobě porušení jeho ústavně zaručených práv nezakládá. K porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny by v této souvislosti mohlo dojít toliko tehdy, jestliže by závěry obecných soudů byly v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly, nebo tehdy, jestliže by byla některá z norem podústavního ("jednoduchého") práva interpretována způsobem, nacházejícím se v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), nebo jednalo-li by se o interpretaci založenou na ústavně nepřípustné svévoli (např. nerespektování kogentní normy). Stejně tak Ústavní soud není povolán "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy; i zde jeho zásah opět připadá v úvahu pouze výjimečně, jestliže by mezi provedenými důkazy a z nich odvozenými zjištěními existovaly extrémní rozpory. Nic takového však v posuzovaném případě zjištěno nebylo. Obecné soudy se uplatněným nárokem řádně zabývaly a své závěry, vedoucí k zamítnutí stěžovatelčiny žaloby logicky a srozumitelně zdůvodnily; vypořádaly se přitom důsledně se všemi relevantními námitkami, které stěžovatelka v průběhu řízení vznesla. Jelikož z hlediska výše vymezených kritérií ústavněprávního přezkumu nebylo možno obecným soudům nic vytknout, nepříslušelo Ústavnímu soudu jejich úvahy jakkoliv přehodnocovat.
Lze toliko podotknout, že argumentace uplatněná v ústavní stížnosti se do značné míry míjela s jádrem napadeného rozhodnutí, neboť obecné soudy nedovozovaly, že by ujednání o smluvní pokutě bylo neplatné, nýbrž toliko že jednání vedlejší účastnice nelze kvalifikovat jako porušení povinnosti zajištěné smluvní pokutou dle čl. V. smlouvy. Odkaz stěžovatelky na ustanovení §668 odst. 3 a 5 obchodního zákoníku nebyl případný, neboť se jednalo o znění, které nebylo v době uzavření předmětné smlouvy účinné. Na námitku nedostatečného rozsahu dokazování již přiléhavě reagoval krajský soud. Nemohlo se jednat ani o "překvapivé" rozhodnutí, neboť soudy obou stupňů zaujaly shodné stanovisko a stěžovatelka tak měla v rámci odvolacího řízení dostatečný prostor, aby mohla na právní názor, s nímž byla seznámena prostřednictvím rozsudku okresního soudu, reagovat.
Prostřednictvím své ústavní stížnosti, založené na polemice se závěry obecných soudů v rovině podústavní, stavěla stěžovatelka Ústavní soud do role další instance v systému obecného soudnictví, která mu však, jak již bylo vyloženo, zásadně nepřísluší. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. ledna 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu