ECLI:CZ:US:2013:4.US.3055.12.1
sp. zn. IV. ÚS 3055/12
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Libora Náprstka, právně zastoupeného Mgr. Karlem Volfem, advokátem se sídlem Advokátní kanceláře Volf a partneři, s.r.o., Praha 5, Jindřicha Plachty 28, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. května 2012, č.j. 7 As 70/2012-12, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Městský soud v Praze svým usnesením ze dne 25. ledna 2012, č.j. 6 A 370/2011-20, zastavil řízení ve věci správní žaloby stěžovatele. Napadeným usnesením Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost stěžovatele proti tomuto rozhodnutí.
Stěžovatel v ústavní stížnosti popsal okolnosti, které jej vedly k zahájení řízení o správní žalobě, které bylo pro nezaplacení soudního poplatku zastaveno. Stěžovatel Nejvyššímu správnímu soudu vytýká, že potvrdil jako správný postup soudu prvého stupně, který stanovil k zaplacení poplatku nepřiměřeně krátkou lhůtu. V ní však nebyl stěžovatel schopen poplatek uhradit, i s ohledem na to, že výzva k jejímu uhrazení byla zaslána toliko právnímu zástupci, ačkoliv povinnost byla uložena stěžovateli. Teprve poté, co bylo vydáno rozhodnutí o zastavení řízení, a právní zástupce se spojil se stěžovatelem, došlo k uhrazení poplatku. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí a spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 6 A 370/2011, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.
Z předloženého spisu se podává, že právní zástupce stěžovatele byl vyzván k doložení plné moci a kopie napadeného rozhodnutí (č.l. 7), a současně (usnesením) k uhrazení soudního poplatku ve lhůtě 3 dnů (č.l. 8) obě rozhodnutí byla doručena dne 9. ledna 2012. Dne 17. ledna 2012 bylo soudu doručeno doplnění žaloby doplněné o plnou moc a kopii napadeného rozhodnutí. Současně právní zástupce soudu sdělil, že soudní poplatek bude uhrazen k výzvě soudu a požádal o sdělení čísla účtu (č.l. 9). Dne 25. ledna 2012 bylo vydáno usnesení o zastavení řízení, které bylo právnímu zástupci doručeno a nabylo právní moci dne 30. ledna 2012. Dne 1. února 2012 byl složen soudní poplatek (č.l. 23). Následně podal stěžovatel žádost o prominutí zmeškání lhůty (č.l. 25) a kasační stížnost (č.l. 26). Dne 15. února 2012 rozhodl Městský soud v Praze po č.j. 6 A 370/2011-31, o zamítnutí žádosti o prominutí zmeškání lhůty; i toto rozhodnutí bylo napadeno kasační stížností (o níž Nejvyšší správní soud rozhodl rozsudkem ze dne 17. května 2012, č.j. 7 As 69/2012-20).
Nejvyšší správní soud se v napadeném rozsudku, ale i v paralelním rozhodnutí (č.j. 7 As 69/2012-20), vypořádal s argumentací stěžovatele, kterou uvedl i v ústavní stížnosti. Nejvyšší správní soud k otázce doručování pouze právnímu zástupci aplikoval judikaturu Ústavního soudu (sp. zn. Pl. ÚS 2/07). I pokud se týká lhůty k uhrazení soudního poplatku, vypořádal se kasační soud s přiměřeností její délky. Nelze přitom odhlédnout od faktu, že stěžovatel měl fakticky k dispozici lhůtu danou ustanovením §9 odstavce 7 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích ve znění pozdějších předpisů, která několikanásobně překročila soudcovskou lhůtu. Přitom ještě v průběhu této lhůty právní zástupce, ač již vyzván k uhrazení soudního poplatku, sděluje soudu, že poplatek uhradí až k výzvě soudu.
Za daného stavu věci Ústavní soud neshledal nic, co by prokazovalo přesvědčení stěžovatele, že Nejvyšší správní soud napadeným rozhodnutím zasáhl do jeho zaručených práv.
Podle ustanovení §43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení soudu, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. března 2013
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu