ECLI:CZ:US:2013:4.US.3065.12.1
sp. zn. IV. ÚS 3065/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti FLEX-TEX CENTRAL STOCK, spol. s r. o., se sídlem v Praze 7, Jateční 1531/31, zastoupené MUDr. Mgr. Danielem Mališem LL.M., advokátem, AK se sídlem v Praze 2, Na Rybníčku 1329/5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012 č. j. 23 Cdo 4187/2010-340 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem podaným elektronicky dne 13. 8. 2012 se FLEX-TEX CENTRAL STOCK, spol. s r. o., se sídlem v Praze 7 (dále jen "žalobkyně" případně "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem konstatoval, že v záhlaví uvedeným usnesením Nejvyššího soudu (dále jen "dovolací soud") vydaným v řízení o zaplacení 4 597 124 Kč s přísl. byla porušena ústavně zaručená základní práva domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a na zákonného soudce vyplývající z čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a toto rozhodnutí zrušil; v replice k vyjádření dovolacího soudu k ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadené usnesení "zrušil s tím, že z dalšího projednání dovolání je senát č. 23 vyloučen."
II.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Městského soudu v Praze (dále jen "nalézací soud") sp. zn. 51 Cm 207/2004 vyplývají následující skutečnosti.
Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala žalované částky z titulu náhrady škody, kterou mu měl žalovaný JUDr. Pavel Chovan jako pojišťovací makléř způsobit porušením smluvní povinnosti z ústní smlouvy o zprostředkování (tzv. makléřská smlouva - nepojmenovaná smlouva ve smyslu §269 odst. 2 obch. zák.) z dubna 2002 zajistit pro žalobkyni uzavření takové pojistné smlouvy u pojišťovny Kooperativa, která by pokrývala též škody způsobené přerušením nebo omezením provozu podniku pro případ povodně.
Dne 15. 7. 2009 nalézací soud řízení ohledně nároku na zaplacení částky 448 430,89 Kč s přísl. zastavil (výrok I.), rozhodl o vrácení části zaplaceného soudního poplatku (výrok II.), žalobu o zaplacení částky 4 597 124 Kč s přísl. zamítl (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV.). Podle názoru soudu nebylo provedenými důkazy zjištěno, že by obsahem ústní dohody byl též požadavek žalobkyně na zprostředkování pojištění přerušení nebo omezení provozu podniku pro případ povodní. Nebyl tudíž dán již první předpoklad vzniku nároku na náhradu škody, tedy porušení povinnosti ze závazkového vztahu. Skutečnost, že pojišťovací makléř je povinen postupovat s odbornou péčí a zprostředkovat pro klienta uzavření takových pojistných smluv, které by komplexně pokrývaly jeho pojistné potřeby, nelze vykládat tak, že by odpovědnost za obsah klientem podepsaných smluv ve svém důsledku nesl makléř.
Dne 7. 6. 2010 Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalobkyně proti výrokům III. a IV. rozsudek nalézacího soudu ze dne 15. 7. 2009 ve výroku III. potvrdil, ve výroku IV. zrušil a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění mj. uvedl, že žalovaný neporušil povinnost postupovat s odbornou péčí; žalobkyně byla s obsahem pojistných smluv (a tedy rozsahem pojištěných rizik) před jejich vlastním podpisem seznámena a pojistné smlouvy posléze sama podepsala; odvolací soud uzavřel, že povinnost pojišťovacího makléře postupovat s odbornou péčí nelze vykládat tak, že by odpovědnost za obsah pojistných smluv podepsaných klientem ve svém důsledku nesl makléř; při podpisu pojistných smluv si žalobkyně musela být vědoma toho, že mezi pojistnými riziky není přerušení provozu v důsledku povodní; v řízení nebylo prokázáno porušení smluvní povinnosti ani porušení právní povinnosti žalovaného; závěr nalézacího soudu o nedůvodnosti žaloby byl pro uvedené správný.
Rozsudek odvolacího soudu ze dne 7. 6. 2010 stěžovatelka napadla dovoláním, jehož přípustnost dovodila z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (zásadní význam potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu po právní stránce), z důvodu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Jako otázky zásadního právního významu stěžovatelka vymezila "otázku interpretace pojmu odborná péče, s níž byl pojišťovací makléř v souladu s ustanovením §25 odst. 3 zákona č. 363/1999 Sb., o pojišťovnictví, v rozhodném znění, povinen provozovat zprostředkovatelskou činnost, a dále otázku, za jakých podmínek pojišťovací makléř odpovídá za škodu způsobenou porušením této povinnosti, která dosud nebyla v judikatuře Nejvyššího soudu ČR řešena." V části VIII. dovolání stěžovatel shrnul, že "(i) napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení, jelikož odvolací soud dospěl výkladem zákona o pojišťovnictví, zejména povinností pojišťovacího makléře vykonávat zprostředkovatelskou činnost s odbornou péčí, k nesprávnému závěru, že pojišťovací makléř neodpovídá za parametry jím sjednaného pojištění", a "(ii) napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení, jelikož odvolací soud dospěl výkladem ustanovení zákona o pojišťovnictví a obecné úpravy odpovědnosti za škodu podle občanského zákoníku k nesprávnému závěru, že v umístění podpisu klienta na pojišťovací smlouvu, která nedostatečně kryje jeho rizika, je pojišťovací makléř, který její uzavření zprostředkoval, bez dalšího zproštěn odpovědnosti za škodu, která v důsledku nevyplacení pojistného plnění klientovi vznikla."
Dne 29. 5. 2012 dovolací soud dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 7. 6. 2010 odmítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II.).
Podle dovolacího soudu zásadní právní význam napadeného rozsudku odvolacího soudu stěžovatelka spatřovala ve výkladu pojmu "odborná péče", s níž byl pojišťovací makléř v souladu s §25 odst. 3 zákona č. 363/1999 Sb., o pojišťovnictví a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojišťovnictví), ve znění účinném do 31. 3. 2004, povinen provozovat zprostředkovatelskou činnost, a dále v otázce, za jakých podmínek pojišťovací makléř odpovídá za škodu způsobenou porušením této povinnosti.
Dovolací soud k otázce výkladu pojmu "odborná péče", s níž měl pojišťovací makléř provádět svou zprostředkovatelskou činnost, uvedl, že "[s]kutečnost, zda v daném případě postupoval makléř s odbornou péčí, se ... váže na konkrétní skutkové okolnosti tohoto případu, které nelze z pohledu judikatury zobecnit." V projednávaném případě porušení právní povinnosti odborné péče na straně žalovaného mělo spočívat v opomenutí zakotvit v pojistné smlouvě též pojištění přerušení provozu povodní; v řízení bylo však svědecky prokázáno, že sporný typ pojištění nebyl tehdy běžně nabízen, což odpovídalo tehdejší obvyklé situaci, tj. před mimořádně rozsáhlou povodní v Praze v srpnu 2002 (která představovala podle odborníků pětisetletou vodu, popř. zřejmě ještě větší). Za této skutkové a právní situace nešlo dospět k závěru, že daná právní otázka týkající se pojmu odborná péče, kterou by měl dovolací soud ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. řešit, byla zásadně právně významná, resp. byla v dané věci posouzena v rozporu s hmotným právem.
Odpověď na první otázku byla určující i pro odpověď na otázku druhou, tj. za jakých podmínek makléř odpovídá za škodu způsobenou porušením své právní povinnosti. Podle dovolacího soudu šlo o otázku položenou tak obecně, že nešlo judikovat její řešení, aby ji bylo možno použít na celou skupinu případů téhož druhu. Prvotní a zásadní otázkou odpovědnosti za škodu bylo porušení právní povinnosti makléřem, jež v řízení prokázáno nebylo, a proto řešení jakéhokoliv dalšího předpokladu vzniku odpovědnosti za škodu bylo zcela irelevantní, zvláště z pohledu zásadního právního významu. Jestliže žalobkyně zde zamýšlela postavit odpovědnost makléře za škodu do kontextu s faktem, že pojištěná svým podpisem smlouvy vyloučila současně odpovědnost makléře za nedostatek v obsahu smlouvy, šlo opět o okolnost, kterou nebylo možno zobecnit, protože se vázala na specifickou skutkovou okolnost výjimečného typu pojištění za škody vzniklé zcela mimořádnou povodní, jejíž následky bylo rovněž nemožné předvídat, přičemž o skutečnosti, že šlo o tzv. zátopové území, byla z obecných podmínek ve smlouvě informována žalobkyně (pojištěná) stejně jako pojišťovací makléř. Tato okolnost nicméně nebyla v tomto případě rozhodná, neboť prvotní a základní otázkou odpovědnosti za škodu bylo porušení právní povinnosti makléřem, jež v řízení prokázáno nebylo.
Dovolací soud uzavřel, že v posuzovaném případě rozhodnutí odvolacího soudu nemělo zásadní právní význam.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že napadeným usnesením dovolací soud porušil právo na soudní ochranu a spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na zákonného soudce zaručené v čl. 38 odst. 1 Listiny.
Porušení práva na soudní ochranu stěžovatelka spatřovala v jednání dovolacího soudu, který se odmítl zabývat "obsahem povinnosti pojišťovacího makléře postupovat s odbornou péčí" s odůvodněním, že posouzení této skutečnosti se váže na konkrétní skutkové okolnosti případu, které nelze z pohledu judikatury zobecnit; přípustnost dovolání nezaložila dle stěžovatelky ani "takřka učebnicová otázka zásadního právního významu", zda "odpovědnost pojišťovacího makléře za nedostatečný rozsah pojistného krytí zaniká podpisem smlouvy jeho klientem, či nikoli." Podle stěžovatelky by "v 9 z 10 případů ... předložená otázka přípustnost dovolání založila."
Stěžovatelka tvrdila, že její dovolání bylo odmítnuto formalistickým posouzením podmínek přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., což považovala za rozporné s judikaturou Ústavního soudu (nálezy ze dne 21. 2. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 29/11 a ze dne 10. 5. 2005 sp. zn. IV. ÚS 128/05) i judikaturou dovolacího soudu, jež v rozhodnutí ze dne 30. 11. 2011 sp. zn. "29 NSČR 66/2011" (publikovaném pod č. 34/2012 Sbírky rozhodnutí a stanovisek) konstatoval, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nelze odmítat z důvodu, že řešení právní otázky je dáno nezaměnitelnými skutkovými okolnostmi případu.
Stěžovatelka uzavřela, že odmítnutím dovolání pro údajnou nepoužitelnost řešení právních otázek, na nichž spočívalo rozhodnutí odvolacího soudu, při rozhodování jiných sporů, bylo porušeno právo na soudní ochranu.
K tvrzení o porušení základního práva na zákonného soudce stěžovatelka uvedla, že právní názor dovolacího soudu obsažený v jeho napadeném rozhodnutí byl rozporný s dřívějším výše již citovaným usnesením dovolacího soudu ze dne 30. 11. 2011 sp. zn. "29 NSČR 66/2011"; dovolání proto mělo být předloženo velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia dovolacího soudu; jelikož k takovému postupu nedošlo, byl porušen nejen zákon o soudech a soudcích, ale i čl. 38 odst. 1 Listiny.
Dovolací soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že v odůvodnění rozhodnutí ve skutečnosti uvedl, proč otázka výkladu pojmu "odborná péče" nezaložila přípustnost dovolání. Neporušil-li makléř povinnost jednat s odbornou péčí, nebyla tato otázka pro tento konkrétní případ významná, a proto nešlo ani obecně v tomto rozhodnutí judikovat, za jakých podmínek odpovídá makléř za škodu; stěžovatel podpisem smlouvy vyloučil odpovědnost makléře za nedostatek v obsahu smlouvy.
Stěžovatelka v replice k vyjádření dovolacího soudu mimo jiné uvedla, že nijak nevyvrací argumenty ústavní stížnosti o rozpornosti napadeného rozhodnutí s nálezem Pl. ÚS 29/11 a rozhodnutím R 34/2012. Polemizovala s právními názory dovolacího soudu, zejména pokud se týkaly obsahu pojmu "odborná péče." Názorem, že podpisem smlouvy byla vyloučena odpovědnost makléře za obsah této smlouvy, dovolací soud podle stěžovatelky nepřípustně prejudikoval otázku, která by (po navrhovaném zrušení napadeného usnesení) teprve měla být předmětem řádného dovolacího přezkumu.
Postup, jímž dovolací soud (jako účastník řízení o ústavní stížnosti) prejudikoval své budoucí rozhodnutí, vyloučil příslušný senát dovolacího soudu z důvodu podjatosti z dalšího projednávání a rozhodnutí podle §14 odst. 1 o. s. ř., s ohledem na jeho poměr k věci. Závěrem proto stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí dovolacího soudu "zrušil s tím, že z dalšího projednání dovolání je senát č. 23 vyloučen."
IV.
Ústavní soud ústavní stížnost shledal zjevně neopodstatněnou z následujících důvodů.
Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud spatřoval v tvrzení o porušení základního práva na spravedlivý proces (z hlediska přístupu k dovolacímu soudu), a to tím, že dovolací soud v rozporu s judikaturou Ústavního soudu i vlastní judikaturou dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné pro nedostatek zásadního právního významu rozhodnutí odvolacího soudu, v důsledku čehož se protiústavně nezabýval stěžovatelkou formulovanými dovolacími otázkami. Jinak řečeno, stěžovatelka nesouhlasila s posouzením podmínek přípustnosti jejího dovolání dovolacím soudem stanovených v §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. a jeho závěrem, že rozhodnutí nespočívalo na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu, kterým určí, zda se ve věci jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu či nikoliv. Ingerence do těchto úvah se vymyká pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti (např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytyčených dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2888/12 a v něm citovanou judikaturu, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Jelikož však stěžovatelka tvrdila, jak již výše bylo uvedeno, že napadené procesní rozhodnutí dovolacího soudu o odmítnutí dovolání bylo rozporné s judikaturou Ústavního soudu i judikaturou soudu dovolacího, posoudil Ústavní soud opodstatněnost tohoto tvrzení.
Nejvyšší soud se k otázce, zda pro přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je určující jen existence judikaturního "přesahu", tj. zobecnitelnosti pro určenou třídu obdobných případů, anebo zda je dán i "významem" pro danou věc samotnou, vyjádřil ve výše již zmíněném usnesení ze dne 30. 11. 2011 sp. zn. "29 NSČR 66/2011" tak, že ... má-li právní otázka řešená v rozhodnutí odvolacího soudu význam pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), nelze odmítat přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (zde ve spojení s §238a odst. 1 písm. a/, odst. 2 o. s. ř.) pouze na základě argumentu, že postrádá zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), zejména proto, že její řešení je dáno neopakovatelnými a nezaměnitelnými skutkovými okolnostmi případu. I když rozhodování o dovolání je právním prostředkem zajišťujícím jednotnost rozhodování soudů, plní tento účel prostřednictvím rozhodování v konkrétních věcech (v jednotlivých případech), aniž by mohlo být jakkoli významné, jaký má (může mít) taková konkrétní věc judikatorní přesah (srov. k tomu v literatuře např. též Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád II. §201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 1884 až 1887, zejména pak pasáž ze str. 1885). Podstatné naopak je, že dotčené právní posouzení věci je významné pro věc samu. Publikací tohoto rozhodnutí se judikatura dovolacího soudu zcela přizpůsobila požadavkům plynoucím z judikatury Ústavního soudu (srov. nesouhlasné stanovisko soudce Vladimíra Kůrky k nálezu ze dne 21. 2. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 29/11).
V projednávaném případě dovolací soud první dovolací otázku, týkající se výkladu pojmu "odborná péče", posoudil jako zásadně právně nevýznamnou s odůvodněním, že odvolací soud tuto otázku posoudil v souladu s hmotným právem, pokud dovodil, že - jak bylo již výše uvedeno - bylo svědecky prokázáno, že pojišťovací makléř postupoval s odbornou péčí.
Obdobně dovolací soud posoudil i druhou dovolací otázku, týkající se podmínek, za nichž pojišťovací makléř odpovídá za škodu způsobenou porušení své právní povinnosti, s odůvodněním, že v řízení před nalézacím a odvolacím soudem nebylo prokázáno porušení právní povinnosti pojišťovacím makléřem.
V obou výše uvedených případech dovolací soud dovolání odmítl jako nepřípustné nikoliv na základě ústavně neslučitelného výkladu podmínek přípustnosti dovolání, tedy proto, že věc postrádala judikatorní přesah (zobecnitelnost pro širší okruh případů), jak tvrdila stěžovatelka v ústavní stížnosti, ale pro nesplnění podmínky plynoucí z ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy že rozhodnutí odvolacího soudu nespočívalo na nesprávném právním posouzením věci. Tvrzení stěžovatelky o porušení základního práva na spravedlivý proces z hlediska přístupu k dovolacímu soudu (t. j. protiústavním výkladem podmínek přípustnosti dovolání dovolacím soudem) proto Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněným.
Dovolací soud své závěry o nepřípustnosti dovolání stěžovatelky bez příznaků svévole jasně a srozumitelně odůvodnil. K tomu Ústavní soud může pouze dodat, že dle jeho názoru je nemožné a nepraktické dovoláním požadovat, aby dovolací soud sestavil vyčerpávající seznam zahrnující každou eventualitu jednání pojišťovacího makléře, v němž by bylo možné spatřovat porušení "odborné péče", s níž měl pojišťovací makléř provádět svou zprostředkovatelskou činnost ve smyslu §25 odst. 3 zákona o pojišťovnictví, v rozhodném znění. Dle Ústavního soudu bylo podstatné, že dovolací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí ztotožnil s dostatečně v řízení před nalézacím a odvolacím soudem prokázanými důvody, pro které nezakotvení pojištění přerušení provozu povodní v pojistné smlouvě nebylo porušením právní povinnosti odborné péče. Výše uvedené závěry nutno vztáhnout i k otázce, za jakých podmínek makléř odpovídá za škodu způsobenou porušením své právní povinnosti. Z uvedeného též plyne i zjevná neopodstatněnost tvrzení stěžovatelky o porušení základního práva na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny, včetně její další (nesprávné) úvahy o budoucí "podjatosti" senátu 23 dovolacího soudu z důvodu jeho účastenství v řízení o ústavní stížnosti; stěžovatelkou dodatečně předložený požadavek obsahově snad představující návrh, aby Ústavní soud sám rozhodl o vyloučení soudců senátu 23 Nejvyššího soudu, vymyká se navíc striktně kasační pravomoci Ústavního soudu; slovy zákona není Ústavní soud k jeho projednání příslušný [§43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 2. ledna 2012
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu