ECLI:CZ:US:2013:4.US.307.13.1
sp. zn. IV. ÚS 307/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 6. srpna 2013 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické, soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje JUDr. Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti G. F. M., t. č. Věznice Valdice, zastoupeného Mgr. Jiřím Slováčkem, advokátem se sídlem Praha 1, Štěpánská 45, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2012 č. j. 7 Tdo 778/2012-44, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 2. 2012 sp. zn. 8 To 6/2012 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2011 sp. zn. 49 T 5/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 23. 1. 2013 a doplněnou podáními ze dne 7. 2. 2013 a 2. 7. 2013, stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
II.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu nalézacího soudu sp. zn. 49 T 5/2011 vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2011 byl stěžovatel uznán vinným pod bodem I. zločinem vraždy podle §140 odst. 2 trestního zákoníku, pod bodem II. přečinem nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 trestního zákoníku a bod bodem III. přečinem nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 trestního zákoníku pro skutky specifikované ve výroku, a byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šestnácti let. Dále mu byl uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty. Stejným rozsudkem byla obviněná S. S., manželka stěžovatele, zproštěna obžaloby ze skutků popsaných pod body I. a II. rozsudku.
Proti tomuto rozhodnutí podali odvolání stěžovatel, obviněná S. S. a státní zástupce v neprospěch stěžovatele proti výroku o trestu a v neprospěch obviněné proti zprošťujícímu výroku. Tato odvolání Vrchní soud v Praze zamítl usnesením ze dne 8. 2. 2012. Dovolání stěžovatele a obviněné S. S. Nejvyšší soud odmítl jako zjevně neopodstatněné.
III.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že v řízení před nalézacím a odvolacím soudem došlo k porušení zásady rovnosti zbraní a zásady materiální pravdy, neboť soudy odmítly všechny důkazní návrhy obhajoby, které mohly zpochybnit vinu stěžovatele (např. výslech některých dalších svědků či revizní znalecký posudek). Postupu trestních soudů dále vytýká nedostatečné provádění a hodnocení důkazů. Stěžovatel namítá, že v jeho bytě provedená domovní prohlídka byla v rozporu se zákonem. Tvrdí dále, že policie při jeho zadržení použila donucovací prostředky způsobem porušujícím zákaz mučení a jiného nelidského a ponižujícího zacházení a trestání ve smyslu čl. 3 Úmluvy.
Další námitky stěžovatele směřují proti zásahům do jeho práva na obhajobu. Stěžovatel tvrdí, že při provádění rekognice nebyla přítomna kvalifikovaná tlumočnice a že neměl ve všech fázích trestního stíhání obhájce. K porušení práva na spravedlivý proces mělo dojít též nepřiměřenou délkou řízení o jeho právu na bezplatnou obhajobu.
Na závěr svých námitek stěžovatel uvádí, že došlo také k porušení jeho práva na ochranu zdraví, neboť mu ve věznici byl zamezován přístup k lékům, které jsou nutné k udržení jeho dobrého zdravotního stavu.
IV.
Nalézací soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že v argumentech stěžovatele neshledal nic, co by již nebylo známo z obhajoby v řízení před tímto soudem. Odmítl tvrzení stěžovatele, že nebyl proveden žádný důkaz obhajoby a že zamítnutí návrhů na doplnění dokazování nebylo dostatečně zdůvodněno. V této souvislosti zdůraznil, že jak z protokolu o hlavním líčení, tak i z rozsudku je zřejmé, že byla provedena celá řada důkazů obhajoby, přičemž zamítnuty byly jen ty nedůvodné. S odkazem na konkrétní okolnosti případu nalézací soud vyjádřil přesvědčení, že postup při nařízení a provedení domovní prohlídky byl zcela zákonný a důvodný. Pokud jde o výtku stěžovatele, že dosud nebylo rozhodnuto o jeho nároku na bezplatnou obhajobu, tento fakt jde plně na vrub stěžovatele samotného, který přes opakované výzvy soudu dosud nedoložil svoji nemajetnost. V dalších podrobnostech nalézací soud odkázal na odůvodnění svého napadeného rozsudku.
V replice k vyjádření nalézacího soudu stěžovatel v podstatě jen opětovně shrnul a rozvedl svá tvrzení týkající se porušení práva na spravedlivý proces, aniž by uvedl konkrétní argumenty k obsahu vyjádření.
Vyjádření odvolacího a dovolacího soudu, stejně jako vyjádření vedlejších účastníků [§76 odst. 2 věta druhá zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] vyžadována nebyla.
V.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v tvrzení stěžovatele, že obecné soudy všech stupňů porušily jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zaručené v hlavě páté Listiny a v čl. 6 Úmluvy, a to zejména nesprávným postupem při dokazování, vadným hodnocením důkazů a porušením práva na obhajobu; a jeho základní právo na osobní svobodu a nedotknutelnost.
Ústavní soud především konstatuje, že stížnost je z velké části pouze shrnutím argumentů a námitek, které stěžovatel uplatnil již dříve ve svém odvolání a dovolání. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do role další přezkumné instance, která mu však nenáleží.
Ústavní soud dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti. Není součástí soustavy ostatních soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností, do níž je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím soudu porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem. Na druhé straně je však Ústavní soud oprávněn ale i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
K námitkám stěžovatele týkajícím se nedostatků dokazování Ústavní soud připomíná, že pojetí spravedlivého procesu zahrnuje mimo jiné právo na kontradiktorní řízení a princip rovnosti zbraní, dle nichž každá strana musí mít možnost předkládat důkazy k prokázání skutkového stavu svědčícího v její prospěch, a to v podmínkách, jež ji neuvádí do zřetelně nevýhodné situace vzhledem k protistraně. Obecné soudy jsou povinny řádně a nezaujatě posoudit návrhy, argumenty a důkazy předložené stranami, a svá rozhodnutí dostatečně odůvodnit [srov. nález ze dne 4. 9. 2002 sp. zn. I. ÚS 113/02, N 109/27 SbNU 213 (217-218) a tam citovaná rozhodnutí].
Prověřování úplnosti důkazů, stejně jako správnosti jejich hodnocení ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 trestního řádu, je především povinností nalézacího soudu, a pro případ, že byl podán řádný opravný prostředek, i soudu odvolacího, k čemuž podle názoru Ústavního soudu v posuzované věci došlo, jak zjevně plyne z podrobného odůvodnění napadeného rozsudku nalézacího soudu na str. 7 a násl. a napadeného usnesení odvolacího soudu na str. 6 a násl., a to včetně námitek ohledně provádění domovní prohlídky. K námitkám stěžovatele týkajícím se provádění a hodnocení důkazů se vyjádřil v odůvodnění svého napadeného usnesení i soud dovolací (viz str. 19 a násl. odůvodnění jeho usnesení).
Dovolací soud se také dostatečně vypořádal i s námitkou stěžovatele týkající se zásahu do jeho práva na obhajobu a práva na tlumočníka, když konstatoval, že s touto námitkou nelze souhlasit, neboť z obsahu trestního spisu na č. l. 33 a násl. vyplývá, že již bezprostředně po zadržení stěžovatele byl výslechu přítomen tlumočník, který také protokol o výslechu osoby podezřelé podepsal. Za zjevně neopodstatněnou dovolací soud shledal i námitku stěžovatele, že neměl obhájce v prvních hodinách po svém zadržení, tedy v době zahájení trestního stíhání. Uvedená námitka směřuje do doby před přípravným řízením, kdy byl stěžovatel v pozici podezřelého. V této době nenastávají podmínky nutné obhajoby, která má být uplatněna až po zahájení trestního stíhání. Trestní stíhání bylo zahájeno dne 8. 3. 2011 a téhož dne mu byl soudem ustanoven obhájce. Dovolací soud zdůraznil, že další úkony trestního stíhání byly konány vždy za účasti obhájce obviněného. S těmito závěry dovolacího soudu Ústavní soud nemá důvod polemizovat.
Jak je z výše uvedeného patrné, v ústavní stížnosti jsou uplatněny námitky, které byly ve zcela shodném smyslu a rozsahu uplatněny již v rámci obhajoby v opravných prostředcích a stěžovatel tak toliko setrvale polemizuje se závěry obecných soudů.
Pokud jde o námitky stěžovatele týkající se použití donucovacích prostředků způsobem porušujícím zákaz mučení a jiného nelidského a ponižujícího zacházení a trestání ve smyslu čl. 3 Úmluvy a jeho tvrzení o porušení jeho práva na ochranu zdraví, Ústavní soud konstatuje, že tyto námitky stěžovatel v řízení před soudy neuplatnil. Pokud tak neučinil, nelze tyto námitky nově předestřít až v řízení o ústavní stížnosti, v němž mohou být oprávněně nedostatky namítány pouze za předpokladu, že byly uplatněny v řízení před soudy a tyto se jimi dostatečně nezabývaly či je opominuly; v opačném případě k nim Ústavní soud v souladu se zásadou subsidiarity ústavní stížnosti nepřihlíží.
V souvislosti s tvrzením stěžovatele o nepřiměřené délce řízení o právu na bezplatnou obhajobu stěžovatel zůstal pouze u tohoto konstatování a neuvedl žádné skutečnosti, z nichž by bylo zřejmé, zda využil zákonné možnosti obrany proti průtahům (poskytnuté např. zákonem č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích) či nikoli, resp. zda byl se svým nárokem neúspěšný. Z důvodu absolutního nedostatku tvrzení ze strany stěžovatele o jeho konkrétních procesních úkonech spojených s uplatněním jeho nároku zůstává jeho námitka jen teoretickou a z hlediska posouzení podmínek ústavní stížnosti ve smyslu zákona o Ústavním soudu nepřípustnou.
Po celkovém posouzení Ústavní soud dospěl k názoru, že nalézací, odvolací i dovolací soud ve vztahu ke stěžovateli postupovaly v souladu s ústavními principy spravedlivého procesu a že řízení vedoucí k jeho pravomocnému odsouzení lze označit za řízení spravedlivé ve smyslu hlavy páté Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy. Ústavní soud v rozhodnutí trestních soudů nenašel pochybení, která by svědčila o zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. Nelze abstrahovat od skutečnosti, že celá věc prošla všemi stadii řízení před soudy, včetně soudu Nejvyššího. Rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího jsou pečlivě odůvodněna. Nejvyšší soud ve svém odmítavém usnesení přesvědčivě reagoval na všechny argumenty stěžovatele. Stěžovatel tak toliko setrvale polemizuje se závěry ostatních soudů. V podrobnostech nelze než odkázat na obsáhlá a vyčerpávající odůvodnění rozhodnutí soudů a není třeba znovu opakovat všechny argumenty vztahující se k námitkám stěžovatele. Skutečnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.
Pokud jde o podání stěžovatele ze dne 2. 7. 2013, Ústavní soud konstatuje, že neřeší event. konflikty mezi klientem a jeho advokátem. Pro úplnost je třeba uvést, že Ing. Fialovi byla dána možnost nahlédnout do spisu, ale omluvil se z již dohodnutého termínu v květnu 2013. Soudce zpravodaj, kterému byla věc přidělena po JUDr. Miloslavu Výborném (jehož mandát zanikl), neshledal novou (telefonickou) žádost o nahlédnutí do spisu (ze dne 18. června 2013) za odůvodněnou, neboť Ing. Fiala nebyl účastníkem řízení (ani právním zástupcem stěžovatele).
VI.
Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto byla ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněná.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. srpna 2013
JUDr. Michaela Židlická
předsedkyně senátu Ústavního soudu