ECLI:CZ:US:2013:4.US.3077.12.1
sp. zn. IV. ÚS 3077/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Miloslava Výborného a o ústavní stížnosti Čeňka Žáka, zastoupeného JUDr. Ing. Tomášem Matouškem, advokátem, AK se sídlem Dukelská 15, 500 02 Hradec Králové, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012 č. j. 25 Cdo 3037/2011-133 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2011 č. j. 35 Co 43/2011-113, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení shora označených rozsudků obecných soudů vydaných v řízení o zaplacení částky 500 000 Kč.
Z napadených rozhodnutí připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že stěžovatel se domáhal na žalované Správě železniční dopravní cesty, státní organizaci, náhrady škody ve výši žalované částky, představující hodnotu budovy - skladiště v železniční stanici Lanškroun, kterou žalovaná nechala v roce 2007 odstranit a k níž stěžovatel tvrdil své vlastnictví. Obvodní soud pro Prahu 1 mezitímním rozsudkem uznal základ nároku stěžovatele za oprávněný, neboť po provedeném dokazování dospěl k závěru, že stěžovatel vlastnické právo k budově vydržel. V odvolacím řízení Městský soud v Praze změnil rozsudek soudu prvního stupně a žalobu zamítl; dovolání stěžovatele bylo rovněž zamítnuto. Odvolací i dovolací soud konstatovaly, že stěžovatel nemohl vlastnické právo k předmětné nemovitosti vydržet z důvodu absence dobré víry jako předpokladu oprávněné držby po dobu deseti let. Dle jejich názoru mohl stěžovatel při zachování obvyklé opatrnosti vědět, že po podpisu kupní smlouvy dne 27. 1. 1993 nebyl zápis vkladu vlastnického práva v katastru nemovitostí proveden; podle odvolacího soudu, pokud by oprávněnou držbu vůbec připustil, byl stěžovatel v dobré víře o svém vlastnictví nejdéle do roku 1997, kdy se prokazatelně dověděl, že v katastru nemovitostí jako vlastník předmětné budovy zapsán není.
V ústavní stížnosti stěžovatel oponoval právním závěrům obecných soudů, tvrdil, že při aplikaci právních norem nevzaly v úvahu konkrétní okolnosti případu a nerespektovaly ustanovení §130 odst. 1 in fine obč. zákoníku, podle kterého se v pochybnostech má za to, že držba je oprávněná. Stěžovatel uvedl, že v době podpisu smlouvy zcela postrádal povědomí o konstitutivních účincích vkladu do katastru, neboť intabulační princip byl zaveden krátce předtím (k 1. 1. 1993), navíc se zcela spolehl na prohlášení druhé smluvní strany, že "dokumenty předá na katastr".
Ústavní soud přezkoumal napadené rozsudky z hlediska tvrzeného porušení vlastnického práva stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevně neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Ústavní soud ve své judikatuře již dříve uvedl, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. V projednávané věci bylo z napadených rozsudků zřejmé, že Městský soud v Praze i Nejvyšší soud se návrhem stěžovatele řádně zabývaly, věc posoudily z hlediska všech zákonných podmínek, při jejichž splnění je možno nárok na náhradu škody přiznat, podrobně rozvedly, kterými ustanoveními právních předpisů se při svém rozhodování řídily a svoje rozhodnutí náležitě odůvodnily. Soudy obou stupňů zejména srozumitelně vyložily, proč držbu stěžovatele nepovažovaly za oprávněnou, a podrobně odůvodnily závěr o absenci jeho dobré víry. V této souvislosti Ústavní soud konstatuje, že pokud obecné soudy neměly žádné pochybnosti o absenci dobré víry stěžovatele, nebyl důvod k aplikaci ustanovení věty druhé ustanovení §130 odst. 1 obč. zákoníku.
Za situace, kdy obecné soudy dospěly ke svým rozhodnutím na základě skutkových zjištění majících oporu v provedeném dokazování, jejich právní názor nebyl s těmito skutkovými zjištěními v extrémním rozporu a byl vyložen a odůvodněn přezkoumatelným způsobem, nemohl Ústavní soud učinit závěr o tom, že postupovaly v rozporu s kautelami hlavy páté Listiny. Porušením práva domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny či širšího základního práva na spravedlivý proces zaručeného podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod není a nemůže být to, že obecné soudy ve věci rozhodující přistoupí ve svých myšlenkových úvahách k jinému hodnocení provedených důkazů, než které by za správné považoval ten či onen účastník řízení, případně, že na základě tohoto hodnocení důkazů dospějí k právnímu závěru, s nímž se některý z účastníků řízení neztotožňuje. V úsilí o nalézání spravedlnosti ovšem soudy musí v odůvodnění svého rozhodnutí přezkoumatelným způsobem vyložit, k jakým skutkovým zjištěním na základě provedených důkazů dospěly a jaké právní závěry z těchto skutkových zjištění učinily. Ústavní soud má za to, že těmto požadavkům obecné soudy dostály a rozsudek Nejvyššího soudu, kterým bylo řízení ve věci samé završeno, stejně jako předcházející rozsudek soudu odvolacího, považoval za rozhodnutí učiněná v ústavních mezích. Toto zjištění současně vylučuje závěr o tom, že napadenými rozsudky došlo k porušení vlastnického práva stěžovatele.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 16. ledna 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu