ECLI:CZ:US:2013:4.US.3103.12.1
sp. zn. IV. ÚS 3103/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného, ve věci stěžovatele Pavla P. (jedná se o pseudonym), t. č. ve Věznici P. O. BOX 100, Ostrov nad Ohří, zastoupeného JUDr. Ladislavem Břeským, advokátem se sídlem Praha 2, Botičská 1936/4, o ústavní stížnosti proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 7. 2012 sp. zn. 2 To 56/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dne 14. 8. 2012 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, doplněná postupně tak, aby splňovala základní podmínky projednatelnosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Vrchního soudu v Praze, neboť má za to, že jím byla porušena jeho základní subjektivní práva (svobody), jakož i ústavněprávní principy zakotvené v čl. 8, v čl. 36, v čl. 37, v čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Rozhodnutí vrchního soudu, jakož i rozhodnutí jemu předcházející, považuje stěžovatel za nezákonná, neboť soudy se podle něho nevypořádaly s jeho výpovědí a výpovědí svědků vypovídajících ve stěžovatelův prospěch; neprovedly rovněž důkazy navrhované obhajobou. Nadto byl stěžovatel podle svého názoru shledán vinným ze zločinů znásilnění a pohlavního zneužití [stěžovatel zmíněný útok měl provést na tehdy třináctiletou spolužačku svého syna], aniž by pro tyto zločiny byly naplněny skutkové okolnosti.
II.
Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví a že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, pokud postupují v souladu s ústavními předpisy.
Ústavní soud po přezkoumání věci neshledal (na rozdíl od stěžovatele), že by byly právní závěry obecných soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dostatečnými pro vydání předmětných rozhodnutí. Za daného stavu věci není oprávněn jakkoliv zasahovat do oblasti, vyhrazené obecným soudům, jelikož by tak překročil své kompetence a nepřípustně zasáhl zejména do zásady volného hodnocení důkazů těmito soudy a tím i do jejich ústavně garantované nezávislosti.
I vrchní soud, jež ve stěžovatelově věci rozhodoval jako poslední a jehož rozhodnutí stěžovatel ústavní stížností napadá - podle mínění Ústavního soudu - postupoval ve zkoumaném případě v souladu se základními zásadami trestního řízení a žádná základní práva stěžovatele neporušil; věc byla podle Ústavního soudu projednána v přiměřené lhůtě, při dodržení práva stěžovatele na obhajobu. Nic nenasvědčuje tomu, že by ve spravedlivém soudním řízení nebyla stěžovateli řádně prokázána vina, ani že by mu nebyl uložen přiměřený trest.
Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje s provedenými důkazy a z nich učiněnými závěry. Ani Ústavní soud však stěžovatelem předkládaný průběh klíčových událostí vztahujících se k inkriminovanému období, kdy se stěžovatel měl dopustit vytýkané trestné činnosti, nepokládá za věrohodný. Rozhodující totiž nejsou pouze stopy stěžovatelova ejakulátu na oblečení poškozené (respektive ve stěžovatelově autě), ale také výpověď jeho syna, který mimo jiné uvedl [srovnej svazek I spisu Krajského soudu v Hradci Králové, sp.zn. 7 T 8/2010, číslo listu 136], že "[táta] si vlezl dozadu na ten gauč, kde jsme spali [stěžovatelův syn a poškozená], a to mezi opěradlo a Janu /jedná se o pseudonym/ [poškozenou]".
Co se pak týká právní kvalifikace trestné činnosti stěžovatele, k té se akceptovatelným způsobem vyjádřil Nejvyšší soud usnesením týkajícím se stěžovatelovy věci, publikovaném pod č. j. 3 Tdo 182/2012-48 z 11. dubna 2012.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím k porušení základních práv či svobod stěžovatele, jichž se dovolává, zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. března 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu